Milena Holcová

Úryvek z knihy

Dominantní pocit z pobytu v Afghánistánu je nepříjemné mrazení v zádech. Snaha nenarážet jinakost na kopyto vlastních představ tu v současné době asi velmi rychle bere za své.

Hérát je výstavné město téměř na hranicích s Íránem. Doléhá sem hlahol civilizace, i lidi na ulicích se tváří uvolněněji. Na chvilku jsme podlehli zrádnému dojmu, že už můžeme začít volně dýchat.

Ubytovali jsme se v jednom z mála hotelů, který měl licenci přijímat i cizince. Bylo nesnesitelné vedro. Zatímco Martin odešel na průzkum, já jsem zatáhla záclonu, zamkla, svlékla propocený čádor a zničeně padla na postel, kde jsem okamžitě usnula.

Probouzí mě zuřivé bušení na dveře. Martin už je naštěstí doma a zatímco se rychle oblékám, otevírá. Dovnitř se hrnou dva ozbrojení talibánci, přítomnost muže je zjevně zaskakuje. Pobouřeně naznačují, že povívající větřík odchlipuje záclonu a v protějším bloku se shromažďují šmíráci. Martin už se nadechuje k argumentům, že by snad měli rozehnat je než účtovat s námi, ale pak to rozumně vzdá. Povolně slibuje, že tu couru příkladně potrestá, já se tvářím co nejvyděšeněji a hoši s brbláním odcházejí.

---

Teď, doma u ústředního topení, se mi to kecá.

Tváří v tvář Talibanu si však člověk denně uvědomuje, že v sázce je mnohem víc, než by si přál.

Afghánská jinakost je ponurá a neohraničená. Všednost působí zoufale, hledat v ní půvab je prostě zcestné. Během několika dní je mi vše jasné. Zvůle několika tisíc primitivů a většina sražená do prachu. Islám ve své nejhorší podobě. Copak tady se dá zažít ještě něco jiného než teror a strach z něj?

Potom se z marasmu vynoří konkrétní, bezejmenný člověk a všechno zpochybní. Bezděčně, bez kalkulu - zato tak silně, že se člověku podlamují nohy vděkem.

---

Nezbývá než začít poněkud zeširoka.

Až v Afghánistánu jsme se dozvěděli, že se s námi nesmí žádný domorodec pustit do řeči, natož nás ubytovat. Jsme v Kandaháru, kolébce hnutí Taliban.

Kandahár je šedivé, prašné, nevlídné město, obklopené malebnými horami. Trosky, smrduté uličky, hromady odpadků. Po rozmlácených silnicích se belhají váleční veteráni. Vypadají všichni stejně. Kamísy, plnovous, afghánské čapky nebo turbany. Talibánci jej mají černý nebo bílý, v ruce drží kalašnikova, jsou mladí a arogantní. Oni jediní vlastní pickupy s kouřovými skly, jinak se po silnicích plouží vysloužilé vraky. Na všem leží příkrov sklíčenosti, ticho, strnulost. Cokoli jiného totiž Talibanu vadí. My dva jsme zvláště podezřelí.

Kontrolují nás několikrát denně, nevědí si s námi rady.

Chodíme ulicemi a fotografujeme: Křižovatka, na které leží přejetý osel. Chlap v turbanu do něj kope. Hřbitov - hroby poseté střepy z lahviček od léků, chlapi sedící nad hromadami bezcenných bankovek, uřezané kozí hlavy s vyplazenými jazyky, ošlehané obličeje, vrásky, matné hlavně?

Raději se neptáme, co všechno nesmíme. Nejspíš všechno.

Druhý den poměrně svobodného pohybu se Taliban konečně rozhoupal. Do cesty se nám staví vzrostlý chlap v černém turbanu. Něco rozkazovačně štěká. Pak bez dalšího hrábne po Martinově fotobrašně. Není těžké domyslet, že jde o konfiskaci. Reagujeme jako podrážděné kočky. Martin se snaží brašnu rozzuřeně vyškubnout, já se s plnou vehemencí vkládám do boje a škrábu útočníka do chlupatých pracek. Talibánec ohromeně polevuje. Na něco takového není zvyklý. Kalašnikov v ruce mu paradoxně překáží. Pak skočí na motorku, zřejmě proto, aby se vrátil s posilou. Panicky se rozhlížíme. Utéct! Ale kam?

Nazdařbůh se rozbíháme úzkou hliněnou uličkou. Jen zdi bez oken, sem tam nízké dveře. Nejsme ani v polovině, když postřehneme, že se do průzoru na konci ulice zlověstně nasouvá pickup s kouřovými skly. Uličkou se neprotáhne, se žraločím klidem čeká. Ulice za ním se plní civilisty. S jejich podporou však nemůžeme počítat. Ačkoli se scéna odvíjí divácky atraktivně, sledují ji tiše, připraveni okamžitě zmizet.

Vsázíme všechno na jednu kartu a prudce zahýbáme do štěrbiny mezi dvě zdi. Celý udýchaní se zastavujeme na břehu širokého, smrdutého kanálu.

"A jsme pěkně v prdeli," oznamuje Martin. Souhlasím.

Jediná cesta vede po svažujícím se břehu plném odpadků. Z jedné strany hliněná zeď, z druhé stoka. My dva doslova i přeneseně ve sračkách, kterými se brodíme do náruče číhajících talibánců. Jedinou naději vkládáme do překvapení, neboť se objevíme z nečekané strany.

Přiznávám si docela normální strach. Spoléhat, že by se Taliban spokojil s osvětlením filmu, je naivní. Nejspíš by ani nevěděli jak, raději fotoaparáty rozdupají bagančetem. Pak nás pravděpodobně zavřou. Na týden? Měsíc? Rok? Nedovoláme se nikoho. Taliban se světem nekomunikuje a svět nekomunikuje s ním.

Po hlavní silnici se rozvážně kolébá troska náklaďáku s korbou plnou dětí. Panicky se k ní rozbíháme, během vteřiny jsme nahoře, než se kdokoli vzpamatuje, ležíme na dně a projíždíme kolem sebevědomě vartujícího pickupu. Děti se dívají udiveně, ale mlčky. Afghánistán je odnaučil jakýmkoli projevům. Když po deseti minutách zastavujeme kdesi v labyrintu kandahárských ulic, bez vysvětlování seskakujeme a mizíme. Spoléhat, že jsme definitivně unikli, by bylo předčasné. Jsme příliš nápadní, každý druhý chodec je fízl. Zastavujeme rikšu. Mlčky do natažené ruky vkládáme pár dolarů a žádáme o rychlý transport do nemocnice. Ani teď nemáme odvahu přiznat skutečný cíl cesty. Řidič strká peníze do kapsy a jede. Kousek od nemocnice si necháváme zastavit. Pak se vydáváme na opačnou stranu, než bydlíme.V nastávající písečné bouři se ulice naštěstí vylidnila. Nenápadně se ohlížíme. Rikša popojela jen pár metrů a čeká, kam zamíříme. Nepochybně má v popisu práce hlásit Talibanu každý podezřelý pohyb. Pomalu se za námi rozjíždí. Sprintem se rozbíháme k nejbližší křižovatce, ještě dvakrát změníme směr, vtiskneme se do výklenku a s úlevou sledujeme, jak nás v houstnoucí prašné mlze míjí. Pocit strachu nás už ale neopouští.

Zítra musíme z Kandaháru zmizet. Což znamená dostat se přes talibanskou kontrolu. Sídlí u všech výpadovek a provádí preventivní, zastrašovací, osobní prohlídky. Všem, kteří město opouštějí. Pokoušíme se zjistit, jestli z Kandaháru ráno nevyjíždí auto z mezinárodní organizace. Setkáváme se jen s odtažitými rozpaky: "To víte, Taliban."

Za svítání, filmy schované do špinavého prádla, foťáky do spacích pytlů, stojíme na rozmlácené výpadovce a stopujeme.

Je to utopické, zoufalé, ale prostě nám nic jiného nezbývá.

Když u nás nevěřícně přibrzdí otřískaný autobus s nápisem Gluckliche Reise, bez váhání naskakujeme. Vidíme vybrakovaný interiér, místo sedadel stádo ovcí, za volantem děda v turbanu. Proboha ať se ničemu nediví a jede!

Talibanský post se ohlašuje bílou vlajkou asi po deseti minutách. Děda vystupuje, aby se nechal prohlédnout. Ohlíží se po nás. V několika tiše praskajících vteřinách Martin nepatrně zavrtí hlavou. Děda kývne očima a vystoupí. Rychle kopeme bágly pod ovce, pak si mezi ně leháme. Talibanská kontrola zůstala stát mezi dveřmi. Vidím jen boty a kus hlavně. Úplně mi to stačí.

Asi po půl hodině zastavujeme. Děda nad námi stojí a mluví.

Jeho paštůnština je nesrozumitelná, v hlase však není nebezpečí. Ukazuje, že si můžeme sednout dopředu. Kolem oslnivá poušť, vedle další autobus s kozami. Řídí jej mladý muž v afghánské čapce, nápadně podobný dědovi. Zřejmě syn. Usmívá se a kyne.

Napětí z nás pomalu opadává, ke klidu však máme daleko.

Nejistě po sobě pokukujeme. Děda, no děda? může mu být taky něco přes padesát - v Afghánistánu se stárne rychle, zjevně netuší, na čem s námi je. Pomohl nám spíš instinktivně, teď by vítal nějaké rozuzlení. Rozbalujeme mapu a za pomoci syna a asi dvaceti slov vysvětlujeme, kam se potřebujeme dostat, pokud možno bez asistence Talibanu.

Hérát leží na druhé straně země. Vzdušnou čarou je to asi 500 kilometrů. Nad mapou jsme cestu odhadovali na jeden, maximálně dva dny. Teď vidíme, že stav cesty dovoluje průměrnou rychlost patnáct (nepřeháním) kilometrů v hodině. Máme co dělat, jiná varianta však neexistuje.

Děda nás poslouchá zamyšleně, bez zjevných emocí. Pak bere srolovaný kobereček a odchází do pouště. Asi se potřebuje poradit s Alláhem. Pozoruji jeho subtilní postavu, jak pokleká a klade čelo na zem. Co se v něm asi děje? Napjatě čekáme venku. Vrací se vyrovnaný, krátkým gestem naznačuje, že můžeme dovnitř.

Nastupujeme s úlevou, ale také s trestuhodnou věcností. Co všechno musel v jednom okamžiku rozhodnout a jakému riziku se vystavil, pochopíme až později.

Věděl, že když nás vezme do cíle své cesty, strávíme spolu dva dny a noc. Bylo mu jasné, že dozví-li se Taliban o jeho kontaktu s cizinci, čeká jej trest. Dokázal si představit jaký - od zbičování po useknutí ruky. Jenže taky věděl, že kdyby nás v té poušti nechal, dopadneme pravděpodobně špatně.

Pomalu se suneme od výmolu k výmolu. Silnice jako vytlučená roleta. Krajina stažená z kůže, rozbolavělé slunce, hory prošpikované minami. Rezavějící tanky, zničené mosty, převrácené transportéry, ustřelená patra domů, z písku trčící bomba, kulometná hnízda. Na krajích obcí talibanské posty. Děda nás zavčas upozorňuje, kdy se máme zasunout pod ovce.

V ruce má připravené kousky chleba, které z okna vyhazuje žebrákům při cestě. Se soumrakem, úplně zničení, zastavujeme na kraji hliněného městečka Dellaram před zájezdní hospodou. Dřevěná barabizna s ochozem, koberečky, přízračné světlo olejových lamp. Už tu parkuje pár autobusů, na korbách jsou stále čitelné absurdní nápisy Attractive Journey, Olympia Reisen?, teď suplují náklaďáky.

Koberce na ochozech jsou plné. Ze tmy matně probleskují fousy, turbany, uhrančivé oči. Rozeznávám několik talibánů. Chlapi sedí se zkříženýma nohama a namáčejí si čapáty do ostré omáčky s kousky skopového. Chroupají cibuli, srkají. Už dva měsíce si připadám jako na spartakiádní skladbě mužů. Ženu jsem prakticky nezahlédla, zato asi deset milionů chlapů. Stejných. Pokrývky hlavy, dlouhé košile a přešlápnuté, o tři čísla menší střevíce. Děda naznačuje, ať zůstanu schovaná. Martin, fousatý a v kamísu, ven může, stačí, bude-li mlčet.

Sedím tu ve tmě mezi hladovými ovcemi a nejraději bych bečela s nimi. Uvítala bych slzu jakéhokoliv alkoholu, islám jej však zakazuje. Ze zoufalství píšu. Na deníček mi dopadá stín, zvednu oči a uvidím Dědova syna Selima. Přátelsky nahlíží, jak na papír mrskám bizarní broučky. Asi je fascinován rychlostí, napadá mě a usměji se. Kousek popojde, úsměv však neopětuje. Pokrčím rameny a pokračuji v psaní. Nehýbe se. V jeho autobuse se ke spánku chystá stádo koz. Prchá před pachem? Ale proč nezůstane venku, sakra? Stoupá si na dosah. Co je? Hledám pohledem Martina, sedí zády. Děda poklidně usrkává čaj, odmotal turban a nasadil čapku, pomalými pohyby rozčesává bílé fousky. Ani jeden z nich nemůže vidět, jak mi po zádech pomalu přejíždí zpocená Selimova ruka.

"Hele, Selime, jsi sice určitě fajn chlap, ale kdybys přece jen trošku poodešel? Co?"

Nevnímá mě. Ve zlomku vteřiny si uvědomím, v jak blbé situaci se nacházím. Jáma a kyvadlo. Co vlastně můžu? Stoupá mnou bezmocný vztek. Možná jsem s výjimkou příbuzných první živá ženská jeho života a on prostě nedokáže odolat. Ale co je mi po tom?! Do hajzlu! Opatrně, skoro něžně mi stahuje čádor z hlavy? pak jeho ruka prudce odletí. Ozve se suchá facka a vzrušený šepot. Vedle nás stojí Děda - ztělesněný hněv. Selim se probere a kvapně vyklízí pozice. Nejraději bych Dědu objala, ale ani se po mně nepodívá. Jen odvráceně naznačí, ať se upravím.

Spíme v sedě jen pár hodin, motor naskakuje ještě za hluboké tmy. Za svítání zastavujeme v poušti, aby se Děda pomodlil. Znovu ho uchváceně pozoruji.

Kdo by to řekl? Takový zanedbaný, sešlý střízlík.

Nevím, jak se jmenuje. Netuším nic o jeho životě ani rodině. Jsme si tak vzdálení, že bychom těžko hledali konverzační témata. Přesto cítím stále přesvědčivější vlnu důvěry a obdivu. Kdy na cestách, v životě (?) nám někdo takhle pomohl? Kdo ze všech těch civilizovaných, vzdělaných lidí, by byl ochoten riskovat konflikt s teroristy? Pro úplně cizí lidi, jen tak. Z naprosto obyčejné, lidské slušnosti.

Když se s ním odpoledne loučíme, mávne nad našimi díky rukou: "Jsem muslim," pokývne na vysvětlenou.