Milena Holcová

Ukázka z knihy

Seděli jsme s Martinem ve vaně, v kuchyni na stole zůstal rozešitý péřový spacák. Bylo už dost pozdě v noci, rozhodli jsme se, že práci dokončíme až ráno, teď se jen vykoupeme a půjdeme spát. Zrovna jsme řešili nějaké všední záležitosti kolem organizace zítřejšího dne, když se domem začalo rozléhat podivné bouchání. Vyměnili jsme si tázavý pohled. Jako by tu s námi ještě někdo byl? Vystoupila jsem z vany a s rostoucím neklidem se utírala. Ne, už nemohlo být pochyb. Je to zuřivé mlácení dveřmi.

 

Ptá se jedna kamarádka druhé: "Už ses někdy při souloži dívala manželovi do očí?"

"Jo, a bylo to strašný."

"???"

"On stál ve dveřích."

 

Tohle asi dopadne špatně, odhadla jsem situaci a oblékla si župan. Martin ještě sedí ve vaně a vypadá stupidně, jak sponzor časomíry. Ten mi nepomůže. Snad jedině, kdyby mě Pavel honil s kudlou kolem stolu...

Jenže já teď musím ty dveře otevřít a vyjít ven. Ale co mám vlastně uděla? Jak to mám podat? Kde začít? Co říct? Hlavou mi víří alternativy.

 

Když Madame de Pompadour přistihl Ludvík XIV. v posteli s milencem, dokázala prý se ho nevinně zeptat: "Chcete snad říct, že věříte víc svým očím, než mně?"

Ne, tolik chrabrosti nevykřešu.

Když Helenu v Tróji konečně po deseti letech dostihl její manžel Meneláos a hnal se na ni s vytaseným mečem, aby ztrestal její nevěru, vyšla mu v ústrety, a aby mu usnadnila práci, roztrhla si na hrudi roucho...nejenže ji nezabil, dokonce si ji odvezl zpět do Sparty a všechno jí odpustil.

Jenže, můj hrudník rozhodně nemá takové parametry, aby někoho uchvacoval. To také neprojde...

Usedavě plakat? Tolik smyslu pro humor asi žádný neprojevíme...

Vyčítat? Jak provinční!

Hovořit o kamarádském, platonickém vztahu? Zde už mi zřejmě došla všechna munice.

 

Zvuky za dveřmi mezitím utichly. Pavel se zřejmě odebral na lože. Se staženým hrdlem i řitkou beru za kliku. Vlevo od koupelny je ložnice, dole na koberci máme rozestláno s Martinem. Mířím vlevo. Pavel už leží v posteli, ve vzduchu vibrují nervy a nevyřčená slova. Jako myška vklouznu pod deku. Ticho, žádný pohyb. Teď by měl přece křičet, hřebelcovat mě důkazem, dát mi facku...nic. Nezbývá než čelit tajuplné sfinze. Snažím se ve tmě rozeznat, jestli náhodou pravidelně neoddychuje. Že by si třeba zatím dal šlofíka, než z té koupelny přijdu...?

"Chceš o tom mluvit?" nabídla jsem váhavě.

"O čem chceš ještě mluvit?" zasyčel dramaticky.

Takže nespí.

Ale má pravdu. Zavládlo výmluvné ticho.

"Pavle, co mám teď dělat?" povzbuzuji ho přímou otázkou.

"O tom si promluvíme zítra."

Tak jo. Slyším Martina, jak vychází z koupelny a sestupuje po schodech. Nejraději bych sebrala deku a šla za ním, ale na to přece jen nemám. Pavel, místo aby ho několika skoky dostihl a pěstí srazil, jen ztuhle leží a zírá do stropu.

"Tos mi udělala schválně?"

"Co jako?"

"Tys přece velmi dobře věděla, že dneska večer přijedu!"

"Uf, já nevím..., možná, asi jsem na to zapomněla, jak jsem to měla vědět? Tys něco říkal?"

No to už je tedy vrcholné stádium sklerózy, lomím v duchu rukama.

"Jistěže říkal, pamatuji si to velmi dobře! Netvrď mi teď, prosím tě, že jsem neříkal, že dnes přijedu domů. Tobě je prostě úplně lhostejné, co já říkám! Ty mě jednoduše vůbec neposloucháš! Ty zkrátka úplně kašleš na to, co řeknu!" Nezvyšuje hlas, mluví potichu, důrazně a temně. Ono mu snad vadí víc to, že jsem porušila pravidla hry na slepou bábu, než celá nevěra...? bilancuji překvapeně.

"Já o tom fakt nevím."

"To říkej někomu jinému, já už ti nevěřím ani slovo."

No tak tomu se tedy nedivím. Ale proč až teď? Po tolika letech?

 

Ráno jsem vstávala první, nechala tam oba chlapce, ať se spolu nějak popasují a odešla do práce. Lehko u srdce mi tedy nebylo. Jednu jistotu jsem však konečně měla. Teď už to Pavel opravdu ví.

audiokniha na MP3 (9:26, 500MB)

Kniha načtená v produkci společnosti \"Mluvící kniha\" pro zrakově handicapované občany moderátorkou Hanou Švejnohovou.
Ukázku najdete na  http://www.mluvicikniha.cz/ukazkymp3knihy