Ačkoli už v dětství tušila, že ji baví hlavně cestování a vyprávění, dala na rozumné rady a věnovala se tomu, co by ji mělo uživit, tady studiu práv. Po třicítce došla k závěru, že je všechno špatně a pokud s tím sama něco neudělá, bude se po zbytek života jen přemáhat. Rozvedla se (knižní prvotina Nech tu děti a zmiz), opustila prestižní zaměstnání a s novým mužem začala dělat to, co skutečně chtěla. Už věděla, že s troškou pokory se dá cestovat i bez peněz, k dobrodružství lze přistupovat zcela odpovědně a stopovat je možné i se třemi dětmi.
Začala psát cestopisné reportáže, později knihy (Trilogie Lidi a dvě knihy o světových městech i zastrčených dírách – I města mají duši a I města mají vši). Cestopisná tématika byla završena knihou úvah a esejů (Za humny nejsou lvi).
Další tvorba se pozvolna měnila v jakési road movie, ve kterých cesta funguje jako katalyzátor na odkrývání vrstev lidské povahy (Orinokem k přechodu, Věčný striptýz, Babky na divoko).
Později zakoketovala se scenáristikou dvěma příběhy do cyklu Soukromé pasti. Kolem padesáti, ve stejné době, kdy se poprvé stala babičkou, došlo k cestovatelskému nasycení. Probudit se a přemýšlet, v které zemi zrovna jste, je stejné, jako ráno tápat, vedle kterého muže se probouzím. Je to jistý druh promiskuity. V cestování do dalekých a nebezpečných zemí přestává vidět smysl a vydává se na průzkum vnitřních krajin lidské psychiky. Píše tetralogii Žena, růže, píseň, kost, která v propojených příbězích objevuje půvaby života zralých žen a jejich nezralých rozhodnutí.
Zatím poslední fáze psaní ji přivedla úvaha, že je potřeba dohnat informace, se kterými se školství zrovna nepřetrhne. Knihy Já nic, já Mohamed a zatím poslední Buddha… ale to je jedno čtenáře provádí životy velikánů. Kteří sice ovlivnili světové dějiny, ale jinak o nich skoro nic nevíme.