Milena Holcová

Úryvek textu: VÍRA JAKO SÍLA, VÍRA JAKO SLABOST

Loni na jaře jsme se s mým mužem pokoušeli projet buší na hranicích Tanzánie a Zambie. Bylo po deštích a cesta připomínala řečiště. Přesvědčili jsme domorodého řidiče značně ojetého pick-upu a za svítání ještě s dalšími deseti vesničany vyrazili. Během dne bylo stále jasnější, že s tímhle strojem a v tomhle terénu cíle patrně nedosáhneme. Vůz vysílením klekal stále častěji, pokud jsme jej nevytlačovali z bláta, běželi jsme podél a odklízeli balvany a větve. Den byl natolik dramatický, že jsme se s ostatními pasažéry stihli vzájemně poznat. Jeden rozdíl mezi námi vynikal zvlášť křiklavě. Zatímco my jsme byli nervozně aktivní, domorodci pevně vězeli ve smířené pasivitě. V noci jsme uvízli definitivně.

Jsme až po nápravy v blátě uprostřed temné buše plné podezřelých zvuků, k cíli zbývá asi třicet kilometrů. Naši spolupasažéři se semkli do úzkostného klubka. Po chvilce bezradného ticha se ozval monotónní baryton, který postupně strhl další hlasy. Není těžké pochopit, že právě posloucháme svahilskou verzi otčenáše. Brzy jsme jediní dva, kteří zůstávají němí.

"V jakého Boha věříte?" obrací se na nás přísný mužský hlas.

"V žádného."

"Jak jako, v žádného... to přece nejde...?!"

"Ale jde. A jak snadno!" odpovídáme provokativně, dokonce s jakousi příměsí uspokojení. Řidič z posledních sil marně túruje motor až k beznadějnému vyčerpání benzinu. Ostatní se modlí. Čím hustěji prší, tím vroucněji. Chvilku scénu pozorujeme. Pak na záda nakládáme baťohy a podle kompasu se vydáváme do tmy.Doprovází nás několik podrážděných výkřiků.

"Ztratíte se v buši! Nikdy do cíle nedojdete! Bůh zůstává s námi!"

Odpovídáme odmítavými gesty. První kilometry je naší pohonnou látkou vztek. Kdyby místo toho modlení raději pracovali! Jak ve všem spoléhají na pámbíčka! Jak jsou tupě odevzdaní!

S přibývající únavou si přestávám být naší pravdou tak jistá. Snad poprvé v životě začínám vážně přemýšlet o víře. Výsledek je skličující. Pochybuji úplně o všem.

Před několika hodinami jsme opouštěli spolucestující na korbě se statusem vykořeněných bezvěrců a cítili cosi jako vzdorovitou hrdost. S každým dalším kilometrem mi dochází, že šance na úspěch je tak jedna ku jedné. Naše vzájemná nevraživost je nesmyslná. Kdybychom počkali do rána, asi by nás šlo víc. Ve skutečnosti jsme si ve své zaslepenosti podobní.

Není náš ateismus nakonec jen druhá strana jedné mince? Oni i my jsme se narodili do něčeho, co jsme prostě vzali za své. Na jedné straně katolická víra, ve které je Bůh samozřejmost, na druhé materialismus, ve kterém je víra v Boha chápaná jako únik. V obou případech však bezmyšlenkovitý vstup do koryt konvencí. Podrážděnost, kterou vůči sobě pociťujeme, nepramení z rozdílnosti názoru, ale z jeho samozřejmosti.