Já nic, já Mohamed - obálka knihy

Já nic, já Mohamed

Troufalý portrét zakladatele islámu. Miliarda a půl lidí ho vyznává, stejně tolik se ho bojí, ale jen hrstka o něm něco ví.


Lidumil, nebo monstrum? Vizionář, nebo pošetilec?Geniální stratég, nebo klikař? Feminista, nebo tyran? Alfasamec, nebo impotent?

Život Proroka napsaný srozumitelně, korektně a zábavně. Na jedné straně bitvy ve jménu Alláha, na druhé devět manželek. Záruka, že se nebudete nudit.

Na dramatickém osudu Mohameda porozumíte zásadám islámu, seznámíte se v kostce s obsahem Koránu. 

Kniha míří na dospělé čtenáře, je však doplněna o návod, jak ji případně převyprávět dětem.

Mohamedův život je poutavý, dramatický,uvěřitelný a lidsky srozumitelný. Zkrátka příběh, který se dobře vypráví. 
Proč ho vyprávět?
Protože znát příběh znamená porozumět. Aporozumět znamená zklidnit se.


Podrobnější informace

 
11. Satanské verše

11.

Satanské verše

Mekka, rok 614

 

„Hind! Říkám ti, že je neškodný. Na náš majetek neútočí, jen vybízí, ať lidi dávají almužny. Nechápu, co ti na něm vadí.“

„To jsem si všimla.“

Po rozhovoru s Hind si Abú Sufján nerad přiznal, že nemůže usnout. Hind s tou svojí intuicí! Podle jeho názoru je pět smyslů až moc, ještě k nim přidávat šestý. Problém je v tom, že se Hind skoro nikdy nemýlí. Znovu se inkognito stavuje na tržišti, vyslechne Mohamedovo kázání a – uklidní se. Mohamed mluví sice naléhavě, ale do prázdna. Působí spíš trapně. Co se té Hind pořád nezdá?

„…jen počkej, až začne o doupatech neřesti.“

„Koho to zajímá?“

„Všechny, kteří byli v poslední době přepadeni a okradeni… Alkohol, nevěstince, herny, kriminalita. Nic?“

„Nezapomínej, že právě z heren bohatneme.“

„A ty si zase všimni, že poutníci směřují čím dál častěji do Damašku. Palmýra se taky staví na nohy…“

„Uklidni se. Pořád máme nejvíc božstev my…“

„Ovšem jen do té chvíle, než Mohamedovi dojde… No nic, marnost, nechme toho.“

„Co? Co mu dojde?“

„Že když chce prosadit jen jednoho boha, musí znevážit ty ostatní. A jak to asi udělá?“

„No?“

„Svede ty potíže, co tu teď máme, právě na ně. Přesněji na nás, kteří z nich těžíme.“

Abú Sufján pokrčí rameny: „Mohamed je naivní snílek. I chudákům je jasné, že s námi se mají mnohem líp, než by se měli s ním!“

Hind se zakloní a pozvedne oči k nebi. „Kdy ti to konečně dojde?! V Mekce přestalo být bezpečno! Pokud Mohameda nezneškodníš, využije toho!“ Chvíli se mlčky dívá někam za jeho hlavu. Oči jí září zlostí. Nakonec se otočí a vznosně zamíří ke dveřím. „Tak nevím, kdo je tady naivní snílek.“

Pár dní po tomhle rozhovoru Mohameda pozvali na zasedání kurajšovské rady. Jde tam nerad. Čtvrť Kurajšovců nesnáší. Předvádí všechno, co je na penězích nejméně sympatické: špatný vkus, aroganci a moc.

Po úvodních zdvořilostech zamíří Abú Sufján k věci: „Když nebudeš sahat na naše Bohy, necháme tě na pokoji.“

Mohamed se začne zvedat: „To přece nemohu. To by bylo úplně proti smyslu mého poselství.“

„Počkej, počkej. Komu prospěješ tím, že tady všechny rozeštveš?“ řekne kdosi co nejvlídněji. „K čemu je ti to tvé poselství, když je nemáš s kým sdílet? A kde bereš jistotu, že tvoje pravda je jediná správná?“

„Jsem posel boží.“

„Jistě, tak ať ten tvůj bůh zařídí, ať neubývá poutníků ke Kábě,“ ozve se někdo jiný posměšně.

„Nemohu říkat Bohu, co má dělat.“

„Zato my můžeme zařídit, aby celá Chadídžina firma zkrachovala.“

Mohamed se hněvivě napřímí. Bojkot zboží už pocítili. Na ulici celá jeho rodina trpí posměšky. Sem tam nějaký plivanec nebo kámen. Je to nepříjemné, nikoli však nesnesitelné. Je ovšem jasné, že v tomhle směru Kurajšovci neřekli poslední slovo.

„Příteli, nechceme situaci zbytečně hrotit. Stačí, když uznáš tři bohyně – Lát, Uzzu a Manát – a domluvíme se. Ostatně, jsou to Alláhovy dcery, ne?“

„No, to jsou… ale…“

„Tak v čem je problém? Stačí, když uznáš tyhle tři.“

„Jen ty tři?“

„Ano. Uznej Lát, Manát, a Uzzu jako bohyně a my zase budeme naprosto tolerovat muslimy. Hlásej si, co chceš a kde chceš. Klidně.“

Mohamed mlčí. Zní to lákavě. Všechno by se tím uznáním vyřešilo. Něco tu však zapáchá. Jen nějak nemůže přijít na to, co přesně. Nervózně si popotahuje vousy.

„No tak! Příteli. Ostatně, nechtěl ses stát členem městské rady?“

Mohamed na mluvčího vrhne pohled, který tuhle nabídku okamžitě pohřbí. „Potřebuji čas na rozmyšlenou.“

Ještě ten samý den se Mohamed sebere a odchází do hor. Tohle si musí promyslet. Je mu 44 let. Už čtyři roky se snaží hlásat slovo boží a nula od nuly pošla. Mají-li mu lidé uvěřit, musí jim to přece nějak usnadnit. Vyjít jim vstříc, být srozumitelný. Jen tři ze tří set šedesáti? To zní rozumně. Nakonec, co mu to udělá? Hlavně když ho nechají hlásat své nové učení o Alláhovi, ne? Ale nezradí tím Boha? Potřeboval by nějaké znamení. Nápovědu. Něco! Bloumá po kopcích, zírá na nebesa, na dno propasti. Nic. Bůh jako obvykle mlčí. Ale no tak…? Mlčení znamená souhlas, rozhodne se Mohamed a sejde zpět do Mekky, kde před svědky v chrámu všem třem bohyním požehná klidnými slovy: „Uvažovali jste o Al-Lát a Al-Uzze a Manát, té třetí jiné. To jsou vznešené labutě, v jejichž přímluvu věru lze doufat.“

 

-         Cože?

-         Jakože ano. Že je uznává. Tohle byla doslovná citace.

-         Aha.

 

Pak se otočí a odejde domů. Abú Sufján spokojeně pohlédne na Hind. Ta se jen maličko pousměje.

Než Mohamed dorazí domů, Chadídža už všechno ví. Tohle se nemělo stát, napadne ji. Vzali mu šanci dokázat, že je lepší než oni. Toho bude Mohamed litovat. V noci se probouzí a nahmátne vedle sebe prázdné lože. Stoupne si k oknu a povzdychne. Vidí manžela rázovat po dvoře jako šelmu v kleci. I na dálku z něho cítí záchvat paniky a úzkosti.

Mohamed si stále znovu vybavuje ten prodloužený pohled mezi Abú Sufjánem a Hind. Obsahoval skrytý triumf. Jasně, takový pohled je výmluvnější než všechna slova. A jeho příznivci? Dívali se do země. Styděli se za něj. Měli pocit, že je zradil. Ale on se přece zachoval správně, diplomaticky, takticky. Rozumně. Ne? Náhle se prudce zastavil a pohlédl na své ruce, které se začínaly třást. Hlas rozumu. Ten ho sem přivedl. Najednou ví. Tak ostře a jasně, až musí zavřít oči. Přijetím dalších tří bohyň postavil islám do stejné řady s jinými pohanskými kulty. Sám sebe sesadil na obyčejného pohanského kněze. Jednoho z mnoha. Právě teď je ta chvíle, kdy se musí rozhodnout, co je zač. Nebo to bude rozhodnuto za něj. Jestli okamžitě neodvolá, pozbude islám vážnost.

Svítá. Mohamed se musí ještě chvilku ovládnout, aby Abú Sufjána nevytáhl z postele. Nervózně vypije ranní čaj a rozhodným krokem zamíří k jeho domu.

„Ty včerejší věty mi našeptal sám satan!“ vykřikne hned mezi dveřmi.

„Ale? Pojď dál, Mohamede, posaď se.“

Zavrtí hlavou a vzrušeně ještě ve veřejích pokračuje: „Bůh nemá žádné dcery. My máme syny, a on jen dcery? Nesmysl. Ony nic nejsou, vymysleli jste si je sami. Vše odvolávám! Včera mě ovládl satan. Je jen jediný Bůh. Není boha kromě Boha!“

Abú Sufján odmítavě pozvedá obě ruce, než však stihne cokoli vyslovit, všimne si, že se za návštěvou vynořila Hind, která se vrací z ranního trhání bylin. Upřeným pohledem naznačí, že ji má tuhle záležitost přenechat.

„Kam ten spěch, Mohamede? Musela to pro tebe být namáhavá noc! Šálek čaje snad neodmítneš?“ osloví ho.

Mohamed se k ní obrací celým tělem, jeho tvář zaujme obranné postavení. Rád by utekl, jenže po probdělé noci ho žádná odzbrojující výmluva nenapadá.

Hind mu zastoupí cestu: „Neobávej se, nebudu tě k ničemu přemlouvat. O Alláhovi nepadne jediné slovo.“

Než se Mohamed vzpamatuje, sedí na okraji polštáře v Hindině komnatě a opatrně usrkává horký čaj. Vzájemná averze se kolem nich plíží jako kočka. Hind nespěchá. Pomalu míchá lžičkou, občas k němu vzhlédne s úsměvem, jako by chtěla říct: co to zase je?

„To bylo velice chytré.“ Opřela se zády do polštářů.

Tázavě pozvedl obočí.

„To s tím satanem.“

„…satanem?“

„Dostal jsi do hry ďábla. Gratuluji. Ten se vždycky hodí.“

Hledí na ni zaskočeně.

„Nemusíš na mě nic hrát, Mohamede. Vím, oč ti jde. A dokážu ocenit chytrý tah.“

Odložil misku. „O žádný tah nejde. Chvilkové zaváhání. Prostě omyl.“ Zvedne se.

Hind se s převahou usmívá: „Posaď se přece. Snad si nemyslíš, že tě chci svádět? Ať je mezi námi jednou provždy jasno. Nejsem tvoje přítelkyně a nikdy jí nebudu.“

Přikývl: „Souhlasím. Tohle se nikdy nemůže změnit.“

„Ale ano. Může. K horšímu. Zatím jsme se dokázali vzájemně ignorovat. Ale od té chvíle, kdy sis na pomoc povolal ďábla, jsi nám vyhlásil otevřenou válku, Mohamede,“ říká naprosto klidně. „Už není cesty zpět.“

Chce něco namítnout, rukou však naznačila, že ještě neskončila. „Toužíš po moci. A nakonec uděláš to, co každý. Začneš prolévat krev.“ Postavila se. „Nad Abú Sufjánem můžeš vyhrát, to ano.“ Přistoupí k němu blíž, dívá se mu zpříma do očí, jak se jí zužují zorničky, stává se nemilosrdnou: „Abú Sufján na tebe nemá,“ usměje se. „Ale já ano.“

 

-         Jo, dobrý. Ááá… to je kolem satanských veršů všechno?

-         Zhruba ano.

-          Tak proč je kolem toho takové dusno? Toho spisovatele, co to popsal…

-         …Salmana Rushideho…

-         …chtěli zabít, ne?

-         Pořád chtějí. Říká se tomu fatwa. Každý muslim může Salmana Rushdieho beztrestně zabít. Urazil Mohameda, to se nesmí.

-         Jak urazil? To bylo jinak?

-         Ne. Scéna, jak Mohamed nejdřív uzná a potom odvolá tři bohyně, je popsaná v hadísech. V Koránu tyhle zásadní „satanské verše“ o třech labutích nenajdeš, ale najdeš tam text, který je popírá (súra 53, verš 21 až 23), což je usvědčující až úsměvně. Ale o to by ani tak nešlo. Problém je, že Salman Rushdie v knize Satanské verše zesměšňuje celý islám.

-         Muslimové si nesmí dělat z náboženství srandu?

-         Ani omylem! Nikdo. Z islámu nikdy. Ani nemuslimové. Je to tabu. Zatímco křesťané můžou o svatých vtipkovat, muslim je schopen kvůli žertíku zabíjet.

-         Ale to teda mají docela smutný.

-         Mají. Pokud jde o humor, naše kultury se úplně míjejí. V tomhle si nemůžeme porozumět.

 

Epizoda se „satanskými verši“ je v ortodoxních pramenech úplně opomenuta, ba popírána. Odpůrci ji naopak vyzdvihují jako důkaz, že celý Korán je tak trošku podvod, který s událostmi manipuluje. Já to vidím smířlivěji, spíš jako důkaz Prorokovy lidskosti. Kdo z nás neklopýtl? Proto téhle drobné zápletce věřím a k zamlčování nevidím důvod. Pokud jde o průběh, pochopitelně musím hodně fabulovat.

Nátlak typu odvolej, případně podepiš a budeš mít po problému, bych doporučovala pořádně rozvést. Je velmi současný. Podobným pokušením může být vystaven kdokoli z nás i dnes. Možná by si i děti vzpomněly, kdy se jim něco podobného stalo.