Milena Holcová

Ukázka z knihy

Místa, která nelžou (aneb o hygieně) Estét by zřejmě prohlásil, že už se pohybuji za demarkační linií vkusu. Já však tvrdím, že když už někam jedu, tak chci ty lidi POZNAT, a to i ve chvílích, kdy bývá každý člověk nejraději úplně sám. Jak se umývají, jak se koupou, jak vypadají po probuzení, kdy už se začínají stydět? Existuje několik základních činností, které jsou společné všem lidem, nebo, jdeme-li ještě dál, všem živým organismům. Dýchání je tak samozřejmé, že nestojí za zmínku, rozmnožování je naopak natolik poutavé, že vzbuzuje neutuchající zájem... Je tu však ještě jeden projev života, o kterém se můžeme něco dozvědět snad jen v odborných anatomických publikacích. Ostatní literatura o něm cudně mlčí. Nesluší se to. Je to činnost, kterou denně provádějí všichni lidé světa, bez ohledu na rasový nebo třídní původ, náboženské přesvědčení, generační propast i stav. Opominu-li drobné rozdíly determinované pohlavím, troufám si tvrdit, že ji také všichni lidé světa provádějí stejně. Snad mi dáte za pravdu, že návštěva cizokrajných záchodů je často provázena zvědavostí, a zážitky s ní spojené vypovídají o mentalitě národa zpravidla víc, než zasvěcené rozbory průvodců.

Čínský přístup k hygieně je, řekněme, svérázný. Schválně se budu vyhýbat hodnocení,co je účinnější. V Číně totiž neustále narážíte na úzkostlivou snahu po udržení čistoty,jen je prostě pojímána trošku jinak než u nás. Jeden z velmi nápadných charakterových rysů současného Číňana je cudnost. Projevuje se jak v oblékání, které je bezpohlavní, tak v tabuizování nahoty. Číňan, natož Číňanka, se na veřejnosti nikdy nesvléká ani nepřevléká. V lehátkových vlacích si před uložením ke spánku pouze zuli boty, pokud se umývali, tak upnutí až ke krku. Viděla jsem filmovou scénu, kde se u studny voják umýval do půl pasu, to vše v pečlivě zapnuté kazajce. Na druhé straně nikoho neudivuje, když se na plátně objeví detail kojícího ňadra. Jako všude v Asii se i v Číně kojí kdekoliv a veřejně. Pohled na kojící matku ve všech vyvolává něhu a je naprosto přirozený...

(Shodou okolností jsem si po návratu z Asie mohla na vlastní kůži odzkoušet, jak na podobný úkaz budou reagovat u nás doma. Srdnatě a s maskou bohorovného klidu jsem se odhodlala kojit kdekoliv si o to dcera řekne. V tramvaji, v čekárně, na úřadech... U žen, zvláště těch mladších se to setkávalo s naprostým pochopením a sympatií. Muži urputně hleděli jinam, vůbec ničeho si nevšimli. Když jsem náhodou zvedla hlavu, zahanbeně uhýbali očima.) Pokud tedy Číňanka nekojí, předstírá, že prsa vůbec nemá, nebo je alespoň pečlivě skrývá. Ženy na veřejném koupališti mají pod plavkami spodní prádlo, dvoudílné plavky jsou výstřední a fuj. Koupání, mytí a praní je však jejich vášeň a stud před příslušníky vlastního pohlaví odpadá.

V levnějších hotelích jsou sprchy v určitou hodinu přístupné i pro veřejnost. Už dlouho předem se u dveří tísní dychtící dav. Při slově sprchy si však nepředstavujte pastelově vykachličkovanou koupelnu. Vesměs jde o hrubě vybetonovanou místnost se slizkou podlahou, u stropu se za parami snaží prosadit jedna slabá žárovka a místo sprch ze zdi často trčí jen trubka. Bývají kombinované se záchody a voda odtéká přímo do díry mezi "šlapkami". Pod každou trubkou stojí v tiché blaženosti hlouček žen a nekonečně dlouho se nechává splachovat vlažnou vodou. V ubytovně v Pekingu jsme se s kamarádkou spěchaly osprchovat hned po uložení bagáže. V místnosti se s rozkoší čvachtala ještě jedna Číňanka s pětiletým synkem. Seděla na kluzké zemi, chlapeček po ní hravě přelézal a snažil se ucpat odtokový kanálek. Když jsme po půl hodině odcházely, nedávala dvojice najevo, že už bude končit. Ještě za dvě hodiny, když jsem si přišla umýt ruce jsem se s těmi vodomily setkala. Na podlaze šplouchala hladina jezírka, v ní seděl macerovaný chlapeček, maminka se právě brodila k ručníkům a pokoušela se uvolnit kanál. Oba s výrazem hlubokého uspokojení. Naše přítomnost v umývárnách obvykle vzbudila bezostyšný zájem. Teprve tady totiž vyniknou rasové anatomické rozdíly. Čínské ženy mají úzká ramena, ploché hrudníky, dlouhé trupy, krátké nohy a nevýrazný pas. Vzhledem k tomu, že na nás sedne spíše opačný popis, pozorovaly a hodnotily jsme se se vzájemnou zvědavostí a - asi nebudu daleko od pravdy - také s úlevou, že nevypadáme jako druhá strana. Ptala jsem se kamarádů, jak to probíhalo v mužské části. Normálně vyvinutý běloch prý mezi Číňany působí...jak jen to říci...doslova majestátně. Navíc mají Číňané jen řídké vousy a téměř žádné chlupy. Prostě jsme z toho vyšli, jako mluvící opice.

Úklid po čínsku je událost hodná zaznamenání. Nejvíc "in" jsem byla ve vlaku. Hned ráno celý vagón prošmejdila uklizečka s vlhkým mopem. Všichni vycepovaně zvedli nohy i zavazadla, kdo se opozdil, byl břitce pokárán. Celá akce se opakovala několikrát denně, mop nebyl nikdy vyplachován, o nějakém kbelíku a hadru ani nemluvě. Výsledkem je jemně mlaskající dokonale impregnovaná podlaha, ke které se člověk na každém kroku lepí. Stejným způsobem se však umývají i mnohem větší plochy. Na pětiposchoďový hotel stačí půlhodinka, zato třikrát denně. Podobnou šetrnost při používání vody Číňané projevují i při mytí nádobí. Na kapacitu jídelního vozu stačí malý lavorek. Jednou jsem se pochlapila a reklamovala čistotu předložených jídelních tyčinek. Zaschlé zbytky jídel pamatovaly snad ještě posledního císaře. Servírka neochotně přinesla sklenici, ve které šplouchalo sotva deci kalné vody a dalších deset tyčinek. Okázale uchopila ty mé a s pohledem vyzývavě upřeným do mých očí s nimi začala pomalu kvedlat.Když mi je podala zpět ani jsem nehlesla a po jejím odchodu jsem si zbaběle přinesla své vlastní. Varné nádobí se neumývá vůbec. Hluboká pánev je jen čas od času vytírána. V zájmu objektivity však prohlašuji, že jsem v Číně nikdy neměla zažívací problémy. Co je vlastně zdravější? Chemické preparáty, kterými se nádobí vyžene do vysokého lesku, nebo prostě tepelná dezinfekce? Pokud však jde o úklid ulic, jsem s obhajovací argumentací rychle v koncích... Četa žen s košťaty stojí na jedné straně ulice a přeskupuje prach na opačný konec. Než dojdou na druhou stranu, vítr zase všechno spolehlivě rozfouká a ženy mohou začít znovu, a tak pořád dál až do aleluja. Poněkud problematická je také čistota lůžkovin. Důvodem pro převlékání postelí v laciných hotelích není v Číně obměna hotelového hosta, ale prostě uplynutí určité doby. Měsíc, možná několik, nejsem si jista. Při rychlé frekvenci cestujících ve vlaku jsem často uléhala na ještě teplé lůžko. V hotelu v Jang Shuu jsem uvedena před pečlivě ustlanou postel. Na první pohled je jasné, že ji přede mnou obýval člověk v botách a zrovna asi dost pršelo. "No to snad nemyslíte vážně?" štítivě ukazuji na černé šmouhy na prostěradle. "Co jé...?" hučí nevraživě pokojská. "No převlékněte to!" naznačuji rukama. Mohu si dovolit velkopanský tón, protože mi nic nebrání, abych uraženě neodkráčela ke konkurenci. Pokojská si to uvědomuje, přesto na mne nehodlá plýtvat svým šarmem. "To vám jako vadí, jo?" liknavě a s hlasitým povzdechem začne stahovat prostěradlo. "No, ten polštář taky," ukazuji neochvějně. Brblá něco čínsky...asi o rozmazlených fiflenách, pak povlečení sebere a s aristokratickou nadřazeností odplouvá. Bláhově jsem se domnívala, že jde do skladu pro čisté prádlo. Nikoli. Zamířila do umývárny a povlaky hodila do betonového korýtka. Pustila na ně vodu z jediného kohoutku, tedy studenou. Přesně ve stylu paní továrníkové ji opatrně špehuji škvírou ve dveřích. Chvilku do prádla bušila klackem, pak je dlachnila v korýtku a během pěti minut je se zpěvem vynášela hodit na trávu. Procter and Gamble by šíleli. Do večera prádlo uschlo. Ne, že by oslňovalo bělobou, dokonce ani azuritový zajda z něj nevyhopkal, ale čisté konec konců bylo.

Tak jako se ostych a cudnost projevuje ve veřejných umývárnách, tak se nedostatek soukromí bere jako samozřejmost na veřejných záchodcích. Čínské domácnosti jsou často natolik prostinké, že vlastní toaletu nemají. Situace se řeší množstvím snadno dostupných veřejných záchodů. Jsou všude. Ve městech stojí na dvorku a navštěvuje je několik početných rodin současně, na venkově se chodí buď do uličky za hnojem, nebo v přehledných rýžových polích trčí nad okolní terén budky, spletené z proutí nebo bambusu. Je v nich sice jen díra, ale aspoň jste tam sami a není na vás vidět. Veřejné záchody ve městech nelze minout bez povšimnutí. Na několik desítek metrů je jako fanfáry ohlašuje silný zápach. Místo evropských mis jsou nainstalovány šlapky, pěkně jedny vedle druhých, nikde ani symbolický pokus o zachování alespoň elementárního soukromí. Znám pochopitelně jen dámskou verzi záchodů a musela jsem s překvapením konstatovat, že mi jejich atmosféra v trošku syrovější podobě připomínala klima našich kadeřnictví. Dámy družně konverzovaly, listovaly v časopisech a bez ohledu na to, ve které fázi výkonu se právě nacházely, zapojovaly se do hovoru. Čínský kolektivismus je všeobecně znám a na záchodech dosahoval až absurdních rozměrů. Splachuje se kolektivně a jednorázově. V pravidelných intervalech zahučí v odtokovém korýtku voda a spláchne obsah. Proud bývá tak silný, že zákaznice spěšně uskakují, aby jim to nešplouchlo na boty.

Nezkušena a nepoučena jsem v Pekingu na náměstí špatně přečetla čínský znak na dveřích a bezelstně vstoupila na pánské oddělení. Přesto, že jsem byla ve vteřině venku, pohled, který jsem stačila zachytit patří k nesmazatelným. Zcela uniformní řada holých zadků, brigadýrek a novin,nad tím oblak dýmu z laciných cigaret.

Nádražní záchody praskají ve švech. Každá díra má svoji frontu, která mi připomínala frontu na košíky v našich samoobsluhách. Všichni trpělivě pozorují odbavovaného zákazníka a krůček po krůčku se posunují vpřed. Na čínských záchodech mě vytrvale provázel pocit, že jsem svědkem radostné zábavy, a když jsem se pokoušela vyhledávat odlehlá zákoutí, připadala jsem si jako suchar.