Milena Holcová

11. kapitola .

Panebože, do jaké Transylvánie se to odstěhoval? Sylvina toyota se proplétá mezi výtluky okresky, řidička při každém zhoupnutí bolestivě přimhouří oči. 

Podzim už balí kufry. Uklízí listí, stahuje barvy. Po ránu zimě dovoluje, aby se roztahovala po trávě mrazivými chapadly. Dnům vévodí mlhy a nachlazení. Na posezení venku to už není, na krátký výlet ještě ano.

I když se nechala dlouho přesvědčovat, pořád si nebyla jista.

Byl to skutečně dobrý nápad, sem jet? Nebo jsem mu měla přiznat, že nikoho nesnesu, nechci nikoho vidět, je mi fuk, jestli je šťastný nebo nešťastný a už vůbec nemám potřebu dělat jim křena? Jenže připustit, že jsem na dně?  Zrovna Honzovi? Vždyť jsem ti to říkal. Nechápal jsem, jak sis mohla vzít takového troubu. O.K., asi bylo přece jen lepší pozvání přijmout. …Jau! Tady se snad dá jen hnít! Pár baráků s architekturou já na to mám! Něco jako ošuntělá náves s hospodou. Jedna ponurá křižovatka. Ospalá selanka venkovského poledne. Nenápadný pohyb záclon. Mrtvolná strnulost.  Každý příběh tady musí začínat příjezdem nebo odjezdem. Zvonění mobilu je událost, auto s cizí značkou drama. Jak to tady vůbec může člověk z města vydržet? Támhle to otlučené stavení asi bude ono. Zastávka na znamení. Proč tak velké? Vždyť by mu stačily dvě místnosti, navíc je to vlhké. Honzíku, nic mi nepovídej. Tohle je průser. Ryzí projev zoufalství.

Sylva zabrzdila a nerozhodně vystoupila.Rozhlíží se, opatrně otevírá branku. Uvolněně se usměje.

Marie, jako by čekala připravená u okna, přes zahradu vybíhá hosta přivítat. Jan se zdrženlivým úsměvem zůstává na zápraží. V ruce nezbytný hrnek s čajem, pozoruje dvě dávné kamarádky. Objaly se,  políbily na obě tváře, zavěšeny jedna do druhé přicházejí blíž. Slunce už se sklání, ostře vykresluje jejich siluety. Ještě nikdy je neviděl pohromadě. Jeho duše literáta si tu chvíli vychutnává. Nejdřív ho napadá slovo „zralost“. Červenec a říjen. Plodnost a babí léto. Když přijdou blíž, uvidí kočičí odstup a šťastné mávání chvostem. Lvice a fena. Marie radostně štěbetá „Jenže Jan zapomněl, že mám dneska službu. A zítra musím pohlídat vnoučky… všichni pořád něco potřebují.“

 Sylva poslouchá jen napůl, zvědavě se rozhlíží.  Jan típne cigaretu a vycházíjim pár kroků naproti:

„Pořád mám v těch jejích službách a příslužbách bordel. Ahoj. Kde máš Rudolfa?“

„V Alpách. Cyklotreking.“

„A já jsem se těšil, jak zase bude předstírat, že na mě nikdy nežárlil.“

Sylva k němu dojde. „Ahoj Honzo,“ přirozeně, jako by to byl dávný zvyk, se k němu přivine. „Rudolf a žárlit? Na tebe? Tak jedině, že bys měl lepší lyže.“ Odstoupí „Tak tady žiješ…?“

Drobný vzkaz, který se však nedá přehlédnout . Přes Mariinu tvář přelétne stín netopýra. Plurál Sylvo! Žijeme! Rychle se však ovládne: „Kafe spolu ještě stihneme.“

Sylva vstupuje do kuchyně. Nevěřícně se rozhlíží. Čisto jako v pitevně. Všude až dojemné detaily venkovské idyly:  ševelení záclon, které se mazlivě otírají o odkvétající muškáty, červenobílý kanafas, keramické hrníčky, miska s bonbóny přesně na podložce, úhledná hromádka časopisů, cože? Osudy slavných?

Jan pokradmu sleduje, jak Sylva potlačuje úsměv. Ke všemu má Marie potřebu demonstrovat rodinné štěstí: ruka na rameni, v pase, smítko ze svetru. Můj! hlásá ta ruka. Jan se co nejjemněji vyvléká a kousek odstupuje. Najednou svůj domov uviděl jejíma očima. Žádná elegantní ležérnost, která je mu vlastní, ale rurální kýč. Jak to, že si toho dřív nevšiml?

 „Pojď, provedu tě!“ Marie se do Sylvy zase zavěsila a už ji táhne do obýváku. Sylva po Janovi vrhne tázavý pohled, on však jen pokrčí rameny a zůstane sedět v kuchyni.

„Tady jsem to musela dát zgruntu dopořádku.“ Marie naznačí něco jako oči v sloup. „V té knihovně nebyl vůbec žádný systém.“

Sylva se dívá na řady knih a užasle se usměje. Knihy jsou vyrovnány podle velikosti.

„Tohle ti dovolil? … to tě musí fakt milovat.“

Marie hrdě ukáže na jednu plnou polici.

„Tyhle všechny napsal  klasik.“ 

Sylva má najednou pocit, že je svědkem nějakého absurdního dramatu. Klasik? Kde se v Marii bere ten vlídný nadhled, ta laskavá ironie? To abych si všimla, jak ho má zmáknutého ? Zná ji jakoenergickou, svědomitou a racionální šéfovou. Tohle? Najednou jí připadá tak prostoduchá, že by se k ní spíš než fonendoskop hodil nějaký román  s červeným obalem.  Chtěla ji upozornit, aby s těmi projevy obdivu tak nehýřila, teď vidí, že to nebude snadné. Bude muset zlehýnka, pomaloučku.

„A tady máme komoru.“  Marie ukazuje prázdné,vydrhnuté police, v nichž stojí řady nablýskaných sklenic od majonézy a kdoví čeho, které prosí, aby už je konečně někdo naplnil  kompoty, marmeládami, sterilovanou zeleninou… jistě něčím doma vypěstovaným. Ať Sylvin pohled zavadí o cokoli, najde jen  čistotu a banálnost. Mariinu domácnost v Praze zná jako střízlivou a vkusnou, tak proč… napadne ji, že všechny ty obrázky, vázičky a sošky jsou asi dárky od vděčných pacientů, které jí bylo líto vyhodit, tak je natahala sem. A Jan se nedokázal bránit. Třeba ani nechtěl. Vtom se jí v kuchyni z kabelky rozezpívá mobil. S omluvou se rychle vrátí. Podívá se na displej a zaváhá. Na vteřinu o deset let zestárne. Vyjde před dveře.

Jan neodolá, aby se na její siluetu zasklem nepodíval.

„…no u Marie!... já přece nemám žádnou ohlašovací povinnost… nevím… jo ty sis nevšiml! To je stejné jakoby sis nevšiml, že mi hoří vlasy!… říkám, že nevím…ne… ale jo…

nechci se hádat...“ Vypnula mobil. Chvíli stojí se zakloněnou hlavou. Jen akvarelová silueta soustředěné ženy, nesmírně sexy ženy, přizná si Jan. Pak se silueta pohne a on rychle odvrátí pohled. Jen ho jaksi mimochodem napadne, že to s tím cyklotrekingem v Alpách asi nebyla pravda.

Marie na stůl pokládá bábovku.

„Domácí,“ podotkne a zní to spíš vyzývavěnež pohostinně.

„Jane, prosím tě, nakrájej to... Tu jsme pekli spolu. My takhle spolu vaříme.“ 

„Vaření je náhodou docela tvůrčí činnost,“podotkne Jan, když zachytí Sylvino pozvednuté obočí.

Aha? „No tak to musím ochutnat.“  

„Tak už se posaď.“

Konsternovaně klesá na židli.Ti dva by měli žít za výkladem manželské poradny.

 „Tady už chybí jen kytice lučního kvítí.“

Jan pozvedne podezíravý pohled, Marie však ironii nepostřehne a vítězně staví na stůl kytici: „I tu máme!“

V obličeji návštěvy se začíná projevovat kapka netrpělivosti a znechucení. Malovaný džbánku, bravo. Až příliš bodře prohlásí: „Tomu říkám venkovská idyla!“

Hostitel jí věnuje poněkud omluvný a odmítavý úsměv, jakým se sděluje nesdělitelné. Kytici odsune.

Hostitelka servíruje kávu: „Četlas ten poslední Janův sloupek  v Lidovkách?“

Kývne, Jan na Sylvu upře pohled. Oba strnou.

„No nebylo to přesné? Jan je skvělý, jak dokáže věci zformulovat! Cítím to úplně stejně, ale nedokázala bych to tak vyjádřit!“ Marie ho oddaně pohladí po předloktí. Ještě jednou. Nakonec její ruka zůstane položená na jeho. „Vždycky mi čte svoje sloupky před spaním. Je to hrozně vzrušující. Baví mě to.“

Sylva bolestně přimhouří oči. A zná se s Havlem! No není to úžasné? Skloní hlavu a začne se zabývat svými nehty.Vnímá Mariin naivní úsměv, kterým vyjadřuje vděk, že ji on, velký autor, dovoluje zúčastnit se zázraku tvorby. Bože! S plnou pusou snaživě zamumlá: „Ta bábovka je vý-bor-ná. Jako od maminky!“

Jan nepatrně zavrtí hlavou. Věnuje mu vybraný úsměv.

Marie koukne na hodiny a s úlekem se zvedá:

„Musím jet.“ Jane, večeři máš…“ Zarazí se,„máte…“

Sylva vpadá. „Díky, ale vracím se do Prahy, ještě mám večer práci. Jestli se ti to hodí, můžu tě vzít sebou.“

Marie se s úlevou ohlédne: „Ach, díky. Jsi hodná, ale mám tu auto. Ještě poseď, vždyť jsi sotva přijela.“

Odkudsi shora se ozve tichý rachot. Sylva vzhlédne, tázavě se zahledí na Jana. Marie jí mateřsky položí ruku kolem ramen: „To po střeše běží veverka. Jde si pro oříšek. Jane, nezapomeň!“

Sylva sklopí oči. Nebo bude baci baci, …

 Když Jan Marii pomáhá do kabátu, Sylvinu pohledu se pečlivě vyhne. Ještě pusa: „Večeři si ohřej v mikrovlnce. A do hajan jdi už před půlnocí, víš, jak jsi pak přes den unavený.“

Návštěva se zvedne, aby se rozloučila. Marie rozevře náruč: 

„Příště přijedeš i s Rudolfem a všechno si vynahradíme.“

Spěšně se obejmou. Dosedne zpět na židli a tázavě se na Jana zadívá. On se pohodlně opře. Ona nevěřícně zavrtí hlavou.

Opravdu řekla do hajan?