Milena Holcová

24. kapitola

Společnou oslavu jsme naplánovali dva dny před Vánoci. Režii jsem zcela nechala na Daliborovi. Možná to byla chyba, ale možná to byl prostě osud.

Celé odpoledne hustě pršelo. To by v prosinci zase nemuselo tak překvapovat, jenže při tomhle počasí mě začne nesnesitelně bolet pravá kyčel. Kulhám. Kývu se jako kachna a při každém kroku usykávám bolestí. Ale všechno zrušit? To mu nemohu udělat. Vzala jsem si prášek, pak druhý a doufala, že to nějak zvládnu. Moc dobře to nezačíná.

 Stojím v prádle před zrcadlem. Naducaná stehna, povislá, dlouhá, smutná prsa. „Veškerou příčinou skutečného ponížení je tělesnost.“ Nevím, kdo to řekl, ale měl pravdu. Sakra. Vypadám jak pradlena, které utekl muž. A nikdo mu to nemůže mít za zlé.

Dalibor sice taky není žádný štramák, nejvíc ze všeho připomíná smeták, ale u muže se to tak nebere.

Přehrabuji se ve skříni a nemůžu najít nic, co by bylo… Ne, ne! Samé kousky jako fasované v Charitě. Nakonec beru černé šaty, které občas nosím na pohřby. Když si přes ně přetáhnu propínací vestu, leccos skryji. Buřtík mě celou dobu podezíravě sleduje. Když pochopil, že bude muset zůstat doma, tvářil se zrazeně a opuštěně.

Pak jsem nemohla nastartovat, protože si Jirka zase půjčil auto (kdoví na co?!) a nezhasnul světla. Vybitá baterka, takže jsem musela poprosit několik kolemjdoucích, ať mě roztlačí. Teprve v autě jsem si všimla, že jsem si vzadu ve vlasech zapomněla natáčku.

Do divadla jsem pochopitelně dojela se zpožděním.

Dalibor čekal u šaten. Snažila jsem se zdržení vysvětlit, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem pěšák žmoulající čepici, který promlouvá k někomu, kdo sedí na koni.

„To nevadí. Sice nevydržím dlouho stát, protože mě bolí záda, ale kvůli vám trošku bolesti vydržím,“ řekl bez úsměvu.

Ať si trhne. Hned v první minutě jsme museli zapůsobit jako pohněvaní manželé, ale takových tam bylo jistě víc.

Usadili jsme se v lóži těsně před tím, než se zvedla opona.

Dál už moc nevím, protože konečně zabraly prášky a já jsem beznadějně usnula. Strašné! Jistě si každý dokáže představit ta muka, kdy se snažíte tvářit zaujatě, hlavu jen lehce podepřenou, jakože tíha myšlenek, a v tom sebou škubnete, protože vám z ruky vypadl program. A co horšího, hned dvakrát mě probudilo moje vlastní hlasité chrápnutí.

Dalibor se tvářil, že si nevšiml, ale to nemusel. Kdyby se třeba zasmál! Kdyby mě vzal kolem ramen a řekl, že to představení je příšerné a raději půjdeme někam na večeři! Ne, on si raději nevšiml.

O přestávce jsem rychle zmizela na toaletách a tam se oplachovala ledovou vodou. Dalibor zatím stál ve frontě na kávu. Jenže chudák netušil, že rozpustnou nenávidím, a já jsem ji pak pila s pocitem největšího sebezapření. Při druhém dějství jsem sice neusnula, ale zato mě nesnesitelně rozbolela hlava. Smysl představení už jsem nedokázala postihnout, nemohla jsem si však nevšimnout, jak jsou výkony účinkujících ubohé. Nervózní, kostrbaté, zarputilé a bezduché. Nejsem divadelní recenzentka, šmíru však poznám.

„Kdo to, proboha, režíroval?“ šeptnu k Daliborovi, protože nepochybuji, že si té úrovně musel všimnout i on.

„Jan Fila. Můj přítel, máme od něho lístky,“ odpoví, opět bez úsměvu. „Moje žena tohle představení přímo zbožňovala,“ dodá vyčítavě.

Po představení zamíříme k nejbližší restauraci. Dalibor má v hlavě přesně vypracovaný scénář a trvá na jeho dodržení. Napadá mě, že to takhle měli zavedené s nebožkou. Začíná ve mně stoupat neklid mířící ke vzpouře. Dalibor ho necítí, nebo cítit nechce. Pořád doufá, že se vše k dobrému obrátí.

Jenže mě bolí hlava, nejraději bych si šla lehnout. Venku nepřestává pršet a moje nálada tomu odpovídá. Nesdílně mlčím. Dalibor usilovně hledá vhodné téma. V tomhle smyslu asi spoléhal spíš na mě, ale nic chytrého mě nenapadá. Navíc mi začíná lézt na nervy, jak se ustavičně vrtí na židli, jako by měl hemeroidy. A nejspíš je taky má.

Raději odvrátím pohled z okna. Bliká za ním stupidní reklama:

„Brýle Ostrovid“, potom „Dívejte se přesně!“ potom „Do blízka i daleka“. Potom znovu: „Brýle Ostrovid!“

„Také máte občas pocit, že jsme se nenarodili do správného století?“ zahájil poněkud ponuře.

„Proč.“

„Svět kolem nás je plný nebezpečí. Teroristické útoky… Člověk si nemůže být ničím jist…?“

Ticho ztěžklo ještě o něco víc.

Ale bože, další apoštol. Jako by to bylo někdy lepší. Celý život nás provázejí nějaké hrozby. U mě to začalo Zátokou sviní a končí prasečí chřipkou. Trnu, že teď plynule přejdeme k neduhům stáří, ale přichází číšník a pokládá před nás načančaný jídelní lístek. Musím si nasadit silnější brýle, nejen proto, abych ho přečetla, ale abych pak vůbec viděla na jídlo. Na ceny jsem vrhla sekundový pohled a rychle ho odvrátila. Stačilo by mi deci červeného před spaním, ale budu muset ještě jíst. V noci mi bude těžko, bude mě pálit žáha, budu muset několikrát na záchod. Nepřeháním to s tím sebeobětováním?

Chudák Dalibor netuší, že před ním sedí odbornice, a objednává víno. Dva roky staré beaujolais, ročník, který se mimořádně nepovedl. Ještě skleničku zkoumá proti světlu, pak víno znalecky válí po jazyku. Průzkum zakončí labužnickým mlasknutím. No nic, nemusí rozumět všemu.

Objednáváme. Já lososa, Dalibor cosi japonského.

Ovšem Dalibor má naprogramován také předkrm. Je servírován na talíři jako kolo od vozu, možná proto, aby ještě více vynikla jeho titěrnost. V jednom rohu zrnko hrachu, ve druhém kukuřice. Přes to položena snítka petržele. Uprostřed se jakýsi prcánek choulí pod kolečkem mrkve. Tuším, že šlo o lanýže. Ovšem netušila jsem, že zrovna na lanýže mám alergii. Dostavila se prudce a surově mi sevřela hrdlo. Pocit, že polykám kus skla se opakoval v bolestivých křečích, které bylo možné zmírnit jen tím, že už nepolknu. Zrudle lapám po dechu a uvažuji o sanitce. U okolních stolů zavládlo diskrétní ticho, Dalibor bezmocně kouká do svého talíře, za oknem bliká Ostrovid. V panice se belhám na toaletu. Tam do mísy nejdřív plivu, později rejdím prstem v krku a s gorilím úsilím dávím. Hned potom křeč rychle odezněla. Vyčerpaně se omývám a nemám odvahu se podívat do zrcadla, jestli jsem také neotekla a neproměnila se v ještěra. Ke stolu jsem se vrátila asi po čtvrt hodině jakž takž zkultivovaná, rozhodně však zbavena odvahy pokračovat v jídle. Za tu tisícovku jsem už si užila dost.

Dalibor se opět rozhodl zachovat dekorum a tvářit se, že se nic nestalo. Beze spěchu se propracovává k dezertu, já mlčky čekám.

Ve scénáři měl namyšlenou i kávu, a zjevně není mistr improvizace. Já si dávám raději whisky, dvojitou. Teď už je mi všechno fuk.

Sedíme proti sobě beze slova jako manželé v krizi a díváme se z okna na provazy deště. Už necítím jen tiché vnitřní úpění. Skoro zoufale toužím odejít. Určitě tu situaci znáte. Je vám mizerně, z posledních sil dolujete zbytky slušného vychování a najednou máte všeho po krk. Vím, že bych měla pomalu upíjet, místo toho do sebe whisky kopnu.

Zatvářím se co nejmileji: „Dalibore, nemyslíte, že to stojí za hovno?“

„Prosím…?“

„Nemohli bychom už se zvednout?“

„Aničko, prosím vás…“

„Chcete říct, že vám se dnešní večer zdá být vydařený? To počasí, ten tyátr a teď ještě to příšerné žrádlo?“

Dalibor se tváři jako všechno, jen ne ostrovid.

Sedí vzpřímeně, v ruce hrníček, malík odkloněn. A neuveď nás v pokušení… a kalhoty pěkně puk na puk. Ale nejdřív zhasni. A ušetři mě těch vulgarit, smím-li prosit. Konečně svůj tragický omyl zpracoval. Odkašle si. „To mě opravdu mrzí… Asi jsem se netrefil do vašeho vkusu, víte, zdálo se mi, že jste…“

Stoupá ve mně podráždění. To mi teď hodlá vysvětlovat svoje představy, které mu dlužím naplnit? Holt nejsem jeho nebožka. Sakra! Nemůže to nějak odlehčit? Pravda, své emoce jsem mohla nechat vyvřít elegantnějším způsobem, ale copak s ním něco pohne? Ten chudák nedělá nic jiného, než že je sedmdesátiletý. A navíc vypadá pořád zmokle.

Návrh, že se budu podílet na nákladech, gentlemansky odmítl. Tím však jeho galantnost dosáhla krajní meze. Auto jsem měla zaparkované u rozhlasu, tak trošku jsem přece jen počítala s tím, že mě domů Dalibor doprovodí taxíkem, ale teď vidím, že by mě nejraději posadil do první tramvaje a prchal, jako bych byla opásaná náložemi. Taxi si zastavuji sama. Ruku, ani cokoli jiného, už mi nepolíbil. A já se za ním ani neohlédla.

 Zabořím se co nejhlouběji do sedadla, mám chuť výt. Bohužel, dnešní vymaštěný večer ještě neskončil. Taxikář se zřejmě po delší době vrátil ze samovazby.

„Hezkej večer, co?“ mrkne do zrcátka, co já na to.

„Hm, ani ne.“

„Z kina?“

„Z divadla.“

„A co? Dobrý…?“

Mlčením se ho nezbavím. Věnuji mu úsměv a co nej-vroucněji pronesu: „Neposuzuji lidi podle toho, jak vypadají, ale co umějí. A jestli to umějí dobře a ostatním přinášejí užitek, nebo aspoň radost.“

Ve zpětném zrcátku vidím, jak svraštil obočí.

„Láska je ten nejvzácnější dar,“ pojistím se.

Už nepromluvil. Tohle by mi fakt šlo. Odpudit chlapa, v tom nemám konkurenci.

 

Když se o chvíli později doma soukám ze šatů, nejraději bych si nafackovala. A co sis představovala? Že tě čeká večer plný vtipného dialogu, příjemných překvapení, napůl ironických náznaků, bujení nestoudných nadějí? Káčo pitomá.

Káčo pitomá, opakuji si ještě v koupelně, když si v noční košili čistím zuby. Společensky jsem naprosto beznadějná. K tomu rande prostě nemělo nikdy dojít. Copak ty můžeš někoho okouzlit? Ty s půvabem bagristy?

V posteli na mě padá pocit marnosti. Až se mi sevřel žaludek. Pár mužů po Čeňkovi mým životem prošlo, dobrá. Ale co kdybych v ruce neměla kouzelný mediální proutek? Co kdybych byla třeba domovnice? Ani jeden. Nejspíš ani jeden. Jediné, co umím, je kšeftovat se slávou. Bravo.

Nový den už je docela blízko, ale starý se ještě nemá k odchodu. V hlavě se mi honí myšlenky, jako když v ústí řeky měří síly sladká voda se slanou. Ztráta Dalibora mě mrzí a zároveň na něj mám vztek. Třeba při pití srká, třeba se při telefonování škrábe na zadku, třeba v koupelně zapomíná zhasnout…

Znenadání všechny ty roztříštěné pocity získávají čím dál jasnější obrysy. Ty doby, kdy jsem až tragicky toužila po nějakém vroucném zážitku, po nějaké spalující vášni, jsou nenávratně pryč. Já už prostě… já už vedle sebe nikoho nechci. Chci zůstat sama. Nedokázala bych si na nikoho zvyknout. Nejen teď. Nikdy. Byla jsem na dnešní večer předem naprogramovaná odmítavě. Nechtěla jsem si to přiznat, ale je to tak. Jsem nesnášenlivá. Novému vztahu se celá moje podstata brání.

Po tomhle doznání se mi neuvěřitelně ulevilo. Buřtík mi vylezl na postel. Podrbala jsem ho za ušima a všechno mu odvyprávěla. Nejdřív se jen tichounce pochechtával, na konci už jsme oba hýkali smíchy. Hlava mě jako zázrakem přestala bolet a já jsem vyčerpaně a spokojeně usnula.