Milena Holcová

23. kapitola

Manželé celou cestu v autě mlčeli, jen Petr řídil trošku agresivněji než obvykle. Ještě když otvírali branku a šli po schodech do domu oba vášnivě argumentovali, ale jen vduchu. Petr cítil směs úžasu, vzteku a strachu. Namlouvat si, že nejde o nic vážného, se mu dařilo jen chvilku. Viděl, jak se tvářila. Z minulosti, jakstřepy jen povrchově zahrnuté hlínou, začaly vyčuhovat okamžiky, které se slepovaly do jednoho tvaru. Tohle vypadá blbě. Tohle vypadá na problém. Problém tak těžký, že se o něm nedá mluvit,dá se o něm jen řvát, tlouct dveřmi, odcházet, ožírat se.

Ditou cloumala dosud nepoznaná  směs emocí. Ledový klid i nevýslovné vzrušení.  Lavina se pohnula. Není úniku. Smete ji s sebou, ale zároveň ji definitivně zbaví těch nočních úzkostí, uvolní ji z veškeré odpovědnosti. Neví, co udělá, co řekne, jak se bude tvářit. Rytmus teď určuje Petr. Všechno mu došlo. Tohle jí neodpustí. Petr nepetr. Ale lhát, ani prosit za odpuštění nebude. Nezáleží jí na tom, aby ho přesvědčila. Přizná se? Ještě neví. Pokud ano, nebude to proto, aby ulehčila svědomí. Spíš proto, aby mu ukázala, že ještě není ani mrtvá, ani stará. Že v jejím životě ještě existuje touha, náruživost, barvy. Byl slepý, nebo to vidět nechtěl. Potřeboval ji mít bez života, jako inventář, který může kdykoli vypnout. Jenže život se vypnout nedá. Obešel ho. Tak ať se teď nediví, že se mu směje do očí.

Nejdřív ze všeho do sebe Petr kopl pořádného panáka. Přesně jak v  nějaké hollywoodské sračce, napadlo Ditu. Tragický hrdina, zahalený příkrovem zkázonosných zpráv. Sama si jde uvařit čaj. Alkohol teďvylučuje, musí být dokonale soustředěná. S nechutí pozoruje, jak se Petr potřebuje ohlušit. Po druhém panáku se k ní obrátí:

„Spala jsi s ním?“

Dita se od kuchyňské linky nevěřícně obrátí. Tak přímý útok přece jen nečekala. Nerada by lhala, ale ráda by se vyhnula nutnosti lhát. Všechny jeho otázky jsou pošetilé předem. Kde sev něm bere ta hrubost?  Dokud nic nevěděl, mohla k němu cítit i něco jiného, než nechuť. Odpovědnost, pochopení, soucit. Touhle otázkou všechno smetl ze stolu. Překvapeně zdvihne obočí.

„Co je ti po tom? Roky na mě kašleš a najednou máš starost ?!“

„Takže jo.“

„Podívej,  já se tě taky neptám, co děláš celé týdny, když nejsi doma. Tak mě nech laskavě taky na pokoji, ano?“

„Já vydělávám peníze, kurva! Pro rodinu, pro tebe! Máš barák, vlastní auto, zahradu, firmu! Máš se jako prase v žitě.“

Ditě se udělá až mdlo. Pokud u mužů něco nesnáší, tak svatoušskovskou ukřivděnost. Ovládne hlas, aby nekřičela. Spíš syčí: „Sakra! Aspoň si přiznej, že o mně ti vůbec nejde. Jde otvoje vlastní ego. Dokázat světu, jakej seš machr. Přes dveře! Strčit všechny ty inženýry do kapsy! Jen si léčíš mindrák, že tě vyrazili ze školy!  Že seš starej, ale ještě na ty mladý kluky stačíš! Aspoň mně nelži, že to děláš pro rodinu!“

„Copak nevidíš, jak sám na sebe kašlu?“

„Ano. To se nedá přehlédnout. Přesně to jsem ti chtěla říct. Vypadáš příšerně, styděla jsem se za tebe.“

Petr se s vypětím ovládne.„Jak dlouho už tě šuká?“ řekne tiše, ale tónem, který se škvíří doběla.

Dita dvakrát zhluboka nadechne.Oběma rukama se opře o linku, otočí jen hlavu. „Petře, teď se chováš jako blbec. Jsi příliš rozrušený. Co kdybychom se k tomu vrátili, až se uklidníš?“

„Jak se mám uklidnit, kurva? Zahýbáš mně s nějakým mladým čurákem! Proto to s tebou v poslední době v posteli stojí za hovno! A já myslel, že přechod! Já starej vůl!“

„Ubožáku.“  Dita se chce ještě zeptat, jestli ji teď hodlá zkopat do ledvin, ale zabzučí jí sms. Podívá se na displej a mobil vypne.

„To je on? Co? Cha! Hezounek zasranej!“

Dita pokrčí rameny. Najednou vidí Petra jako takového toho country blba, co řinčí ostruhami a v ruce točí bouchačkou. Znovu se k němu celá otočí. Po prvním výbuchu ji vztek rychle přechází. Zkusí to smířlivěji: „Přece bys na… na takového cucáka nežárlil?“  Hombre, dodá v duchu.

„Nepřipadáš si směšná?“

Dita zvolna upije čaj, padá na ni nepřekonatelná  únava. Dokonce zívne, až se jí oči zalijí slzami. Těžce dosedne.

„Směšný mi teď připadáš spíš ty. A nemohl bys přestat práskat těmi klouby?!“

Petr přestane. Dlouze se naDitu zadívá. „Víš, co si myslím?“

Dita se zvedne a pomalu přejdeke dveřím: „Mám-li být upřímná… je mi to jedno.“

Petr před ni položí ruku jako závoru: „Tys to věděla, že?“ zašeptá.

Dita závoru zvedne: „Co.“

„Tys chtěla, abych tu fotku viděl. Celé´s to udělala schválně.“

„Proč bych to dělala?“

„Takovej vzkaz: Ty idiote, nemysli si, že mě máš jistou.“

Padá na ni sobecká lhostejnost. Přestal točit bouchačkou, zato si důležitě čistí dýmku. Božíčku. „Možná.“

Zavřela se v koupelně a tam, konečně sama, se v nejpřísnějším soukromí usedavě rozplakala. Nebylo jí líto ani Petra, ani toho, že ho podvedla, dokonce ani toho, že všechno prasklo. Bylo jí líto, že ji Dan zklamal. Nikdy ji nemiloval.

Znovu se podívá na mobil: „Můžu ti zavolat? D.“

Ne. Nemůže. Sakra. Bože.  Potřebovala by s ním teď být. Nemluvit. Vybrečet se mu do ramene a pak se usmířit a něžně pomilovat. Takhle by to proběhlo, kdyby… Kdyby šlo jen o tu zatracenou fotografii. Jenže jí teď jde o mnohem víc. Možná o všechno.

Uslyšela bouchnutí venkovní branky. Pomalu se napřímila a začala si odličovat obličej.