Milena Holcová

   Tak jak je to tedy s tím cestováním. Máš ho ještě ráda ? Minule jsi mi říkala….

Hranice nevede mezi mít rád, nebo nerad. Vede mezi nacházet, nebo nenacházet - v cestování smysl.  Já motivaci hledám čím dál hůř.

   Takže myslíš, že nastal Tvůj cestovatelský důchod ? 

No důchod….to je stav, kdy ti někdo platí za něco, co jsi udělala, to určitě nebude můj případ. Ale varianta, že už bych nemohla vycestovat, mě vůbec neděsí.

   Máš tedy pocit, že to je konečná?

Nemusí být. Nevylučuji, že se zase nějaký motiv vynoří. Ale určitě už to nebudou takové ty sebepoznávací cesty, ani touha po zážitku a objevování nového. Může to ale být potřeba udělat si na něco vlastní názor. Nedávno jsem se vrátila z Blízkého východu. Chtěla jsem na vlastní oči zjistit, co je to Hamás a Hizballáh, jaký je v tom rozdíl, jak to vzniklo. Ale vůbec ne s tou ambicí, abych to někde vysvětlovala dál. Jenže jsem byla jen severně od Izraele. Abych se dopracovala k nějaké objektivitě, měla bych poznat taky Izrael a níž. Teprve potom to začíná být zajímavé a zábavné.

   Je o tobě známé, že si dopředu nic cestovatelského nečteš…

Ano, to trvá… ale zdůrazňuji to slovo „dopředu“. Po návratu informace vyhledávám přímo usilovně.

Tak kde bereš inspiraci pro svoje cesty ? Filmy ? Knížky ?

Ano, ale čím dál řidčeji, protože…..znáš tu příhodu o Otokaru Březinovi? Jak šel po cestě s malým chlapečkem a letělo nad nimi letadlo? A ten chlapeček křičel: „jé letadlo, dědo dívej!“ A Březina, aniž by zvedl hlavu od země, řekl: „dovedu si představit“.

Přijde mi to tragikomicky přesné. Ale nechci být absolutní. Naposledy mi zvýšila tep kniha Bůh maličkostí…(pozn. aut.: Arundhati Roy – Bůh maličkostí, MF 2001) Indie mě nikdy moc nelákala, ale tentokrát jsem zase pocítila takový ten záchvěv – tak to bych ráda viděla. Nejde o Indii jako takovou, ale o tuhle jednu vesnici.  Něco podobného nastalo po přečtení knihy Čtyřicet dnů, (pozn.aut- Franz Werfel, Čtyřicet dní na Moga Daghu, 1933) …jih Turecka, sever Syrie. Odtud se teď vracíme.

A není paradox, když jsi taková zaťatá v tom, že  nechceš číst cestovatelské knihy a průvodce  a přitom píšeš sama….a ty nechceš ty knížky číst, aby Tě to neovlivnilo, ale pak přece musíš počítat s tím, že si je někdo přečte a ty ho ovlivníš.

To je přece jeho volba. Mne čtení cestopisů prostě nebaví. Ale jestli někoho ano? Jeho věc. A jen tak mimochodem, cestopisnou knížku už jsem nenapsala hodně dlouho.

No dobře, ale jsou to knížky z cestovatelského prostředí….

Rozhodnutí napsat Lidi bylo spíš pragmatické. Měla jsem hodně materiálu, který volal po zpracování. Taky jsem začínala mít nepříjemný pocit, že cestovat jen tak, bez nějakého výstupu, je prostě onanie. Po třetím dílu jsem už, navzdory úspěchu, nechtěla pokračovat. Statky byly vytěženy. Velmi podobné to bylo s Městy. Šlo o objednávku do časopisu, přesněji - šlo o peníze. Vymyslela jsem si jakousi metodu, ale ty články…? Vítězství vůle nad leností. Pak mě Fedor Gál přiměl (asi pětiletým jemným nátlakem) napsat Za humny nejsou lvi. … mám pocit, že jsem tam řekla o světě vše, co si o něm myslím. Dál už v tomhle směru nemám co dodat. Baví mě spíš příběh, vztahová dramata. A do cestovatelských kulis ho zasazuji prostě proto, že to prostředí dobře znám.

Píšeš si na cestách deníčky ?

Ne, prakticky ne.

Takže to máš jen „naládované“ v sobě ?

To taky ne. Píšu si postřehy, myšlenky, ale ne záznam událostí. Spíš nějaký detail, který mě přijde zajímavý nebo zábavný, a který bych pravděpodobně zapomněla.

Ale kdyby nebyla finanční nebo nakladatelská nutnost a tlak, tak psát nebudeš ?

To je složitější. Na začátku byla obrovská touha cestovat, ale pokud cestuješ jen pro to cestování, brzo ji uspokojíš. To je prostě málo. Tak jsem začala psát, a pozvolna se z toho stala povinnost. Abych mohla psát, bylo nutné cestovat a vyhledávat zážitky. Najednou se najdeš v začarovaném kruhu a pocítíš palčivou potřebu z něho vystoupit.

Já jsem někde četla, že jsi začala cestovat až ve třicíti…takže do té doby jsi byla hodná holčička ?

Cestovala jsem i předtím, ale jen tam, kde mě pustili.

Máte to nějak v rodině ?

Ne nemáme, jsem černá ovce.

Považuje to zbytek rodiny za omyl ?

Naše rodina jsou sedláci. Nikdy necestovali, možná to tam je nějak atrofované, ale jak se starali o ty grunty, nemohlo se to projevit. Snad moje babička prý vymetala všechny poutě, i když byla nevěřící. Hlavně, že mohla vyrazit k obzoru. Moje maminka? – možná i tam něco bylo – na stáří začala hodně chodit po okolí, jedno kam, hlavně pryč. Občas se ztratila, my jsme ji hledali, hodní lidé ji občas přiváželi docela zdaleka… Ostatní rodina na mě hledí spíš nechápavě …jako co mě na tom proboha baví.

Takže to nikdy nepochopili ?

Více méně to tolerovali. Ale pamatuji si z období puberty, kde se u mně tato velmi silná touha projevila, jak se naši hádali, kdo za to může. To jsou tvý geny! To je ta vaše famílie !

Na tvých předchozích rozhovorech mě zaujalo, jak je častý dotaz na tvojí hygienu na cestě, mytí, kosmetiku atd. Nepamatuji si, že bych takové dotazy četla při rozhovoru s mužem cestovatelem.

Vždyť jo. Předpoklad, že žena se na cestách s nedostatkem hygieny vyrovnává dramatičtěji než muž, je správný. Snáším to hůř než můj partner.

Takže není cestovatel – asexuál ? Je myslíš jiné cestování ženské a mužské ?

Je určitě jiný způsob vnímání, ale jestli je jiný způsob cestování…? Nemyslím si to. Mám pocit, že přibývá mladých holek, které jezdí s baťůžkem nadrsno…i do velkých „řití“ světa.

V běžném životě se traduje, že žena v životě vydrží víc…ale v cestovatelském světě se to zdá být naopak.

To je případ od případu. Já snáším hůř zimu, můj muž vedro. Mně víc vadí špína, jemu hlad.  On mívá střevní potíže, já opar a bolesti hlavy. Ale jinak to vyjde zhruba nastejno.

A proč jsi vlastně nejezdila sama, aby ses dostala k lidem co nejblíže ?

Asi jsem na to byla už moc stará. Když se konečně otevřeli hranice, už jsem měla tři děti. Nejmladší Lence byl rok. Navíc - společné cestování je rozměr, který mě zajímá. Cesta se vztahem lidí vždycky něco udělá. Můžeš být s  mužem třeba deset let a pak vyrazíte na společnou cestu a během měsíce jsi zaskočená, s kým to vlastně žiješ. A pak: Na cestě je hodně důležitý humor. Když jsi sama, tak si v krizi zoufáš, když je vás víc, může se kritická situace proměnit ve velkou srandu. Zvlášť když jde o dámskou společnost.

Takže pro tebe je příjemnější jezdit v ženské společnosti ?

Ne příjemnější, ale veselejší. S mužem je cestování příjemnější a jsou oblasti, kam bych si s ženskou netroufla. Prostě je to jiné. S kamarádkou se víc smějeme, s Martinem… jsme klidně hodiny úplně potichu. Taky po těch letech, že…(smích)

A co ponorková nemoc ?

S tím se naučíš pracovat.

Není to v kombinaci dvě ženy snazší ?

Netroufala bych si zobecňovat. Ale s kamarádkou jsme ponorku za těch dvacet let, myslím, nezažily. Zato s chlapem-partnerem je vždycky, na každé cestě. Ale znáš to – řekneš si, aha, to je ono, zítra to přejde.

A co děti ?

To je rozhodně náročnější. Musíš velmi rozmýšlet každý další krok, máš velkou zodpovědnost, ale nevím, co by mohlo rodinu sblížit víc než společná cesta.

Myslíš, že to ty děti berou zpětně jako plus, že mohly takto s vámi cestovat ?

Musela by ses zeptat i jich. Ale pravda je, že často čelím otázkám: „A nebavilo by je víc být třeba na skautském táboře?“ Na to mám jedinou odpověď: „Co si myslíš, že baví dvanáctiletého kluka víc – tančit kolem ohně a hrát si na Indiány nebo za těmi Indiány opravdu jít. Žádat o vodu, zkusit se s nimi domluvit, jet kamionem přes celé Mexiko stopem.“. Teď už jsou dospělí. Ale zpětně tyhle zkušenosti oceňují.

A nefunguje v životě spirála ? Cestovatelé jsou často z rodin „peciválů“ a svoje děti tahají na cesty a ony by tak rády ležely doma.

Nemá smysl něco lámat přes koleno, ale myslím, že cestování je pro rodinný život požehnání. Poznáte se dobře, nic před sebou neutajíte. Vidíte svoji nedokonalost a učíte se s ní vycházet. Děti zároveň vidí partnerský vztah rodičů, kteří se musí domlouvat, neustále něco řešit. Občas se objeví společný nepřítel, kterému čelíte v jedné frontové linii, to všechno hodně sbližuje.

A myslíš, že se tvoje děti „pomamily“?

Myslím, že je touha po cestování přejde dřív, než mě. Ti starší se hrozně toužili trhnout a jezdit sami, když jim bylo 14 a 15 let (pozn.aut. – z první samostatné cesty se vrátili okradení téměř o vše a ve spodním prádle, resp. v pyžamu), pak jezdili několik let spolu, ale Pavla se začala profilovat. Má ráda Jižní Ameriku, zná jazyk, a začala mít potřebu znát jednu zemi nebo oblast dokonale. U Petra se to vrhlo zcela jiným směrem, buddhismus, Indie, Nepál…jezdí meditovat do klášterů. I se svojí ženou, která je stejná.

A ta nejmladší ?

Ta je ještě nenasycená. Ještě by chtěla jet, už nechce s námi, ale řeší problém s kým. Chce stejný styl, nadrsno, do nejistoty, ale když ti chlapi kolem ní jsou tak zodpovědní! Chtějí vědět, kam dojedou, jak to tam bude zajištěné… Tenhle přístup ji trošku obtěžuje. Ale sama jet zatím nechce. Možná proto, že zažila skupinový rozměr a bylo by jí líto o něj přijít.

To cestování s dětmi a stylem, jakým jste jezdili, mi přijde poměrně unikátní. Proč jsi toto téma nezpracovala literárně ?

Protože už se mi nechce. Ale třeba se k tématu vrátím s vnoučátky. Jaké je cestovat s babičkami už jsem popsala.

 (pozn.aut. – M. Holcová, Babky na divoko, Šalvar 2002).

To je fikce? 

Ne. Tedy ne úplně, tohle jsme s kamarádkou a maminkami opravdu prožily.

V knihách popisuješ zážitky hodně osobní, dostáváš se lidem hodně pod kůži, jak to řešíš jazykově ?

Většina rozhovorů probíhala v angličtině nebo ruštině. A když žádný z těch jazyků nefunguje, musíš najít tlumočníka. Na druhou stranu, vzbudit důvěru je menší problém, než se z dálky jeví. Většina lidí má přirozenou potřebu se svěřit a navíc ty nejsi nebezpečná, protože za měsíc odjedeš a už se nikdy nepotkáte. Nemůžeš jim ublížit, i když ti prozradí svá nejintimnější tajemství. Kontakty s ženskými navazuji poměrně snadno. A na to, abys pochopila kontury nějakého životního příběhu, často stačí toho člověka jen pár dní pozorovat v jeho prostředí.

   A neměla jsi někdy pocit zrady ? Že ty příběhy – byť i anonymně – publikuješ ?

Jednak měním nějaký zásadní údaj a jednak - vždy předem přiznávám, že o tom chci psát.

Což paradoxně věci spíš pomůže. Problém spíš může nastat, když začneš mít ty lidi ráda. A nedej bože, když jde o chlapa. Když se na cestě zamiluješ. To by se stát nemělo, protože pak se ti odtamtud nechce a zbytek cesty tě zoufale nebaví. Velmi neprofesionální!

A stává se ti to?

(smích)…Teď už ne. Ale stávalo se mi to. Teď mi stačí jen příjemné vědomí, že ještě pořád potkávám muže, do kterých bych se dokázala zamilovat. Dál už to nepustím. A taky to všechno vnímám košatěji. Velké porozumění a souznění můžeš prožívat i se ženou nebo s dítětem. Takový ten pocit – po tomhle člověku se mi bude stýskat. 

Udržuješ kontakty po návratu ?

Nefunguje to. Maximálně pár dopisů.

A vracíváš se někdy ?

Ne. Nikdy.

Je to z principu ?

Ne, není to z principu, nijak si to nezakazuji, ale zatím jsem vždycky raději jela někam, kde jsem ještě nebyla. To se sice začíná měnit, ale zase je čím dál silnější pocit vztahového nasycení. Zkrátka se děsím toho, že bych mohla upadnout do nového citu. Když toto nebezpečí hrozí, zbaběle prchám. Asi je to záležitost věku.

Že tě už máloco překvapí?

Spíš, že už nemáš v sobě místo na další citovou investici. Jako když pořád sypeš sůl do roztoku a ona se najednou přestane rozpouštět. Pak už jen žasnu, když se někomu podaří do mojí duše dostat. A tak si říkám, snad nejsem nafukovací?…ale spíš to bude tak, že někdo jiný musel vypadnout. Sice začínám jezdit na stejné místo, ale už mi jde spíš o ten prostor než o lidi.

A co tě v tom prostoru zajímá ? Historie ? Architektura ? Příroda?

To přesně nevím. Určitě k tomu patří i lidi, kteří ten prostor naplňují, ale už nemám potřebu poznávat jejich příběhy, vstupovat s nimi do nějakých vztahů.

Mám třeba ráda Benátky, kam se vracím každý rok. Co to jsou Benátky ? Je to architektura? Historie?  Je to cosi – světla, pach, zvláštní ticho, zvláštní frmol…jezdím tam na podzim, kdy tam jsou mlhy, relativně málo turistů, ale i ti tam patří, a já tam sedím, dívám se kolem a hrozně mě to baví, těším se na to, jsem tam šťastná. Nebo jedna jeskyně v Chorvatsku, kam jezdíme už mnoho let. Plno lidí má představu, že vydržet na pláži je tiché zoufalství. Já bych tady vydržela klidně i měsíc. Ta jeskyně je doslova pár metrů od moře, těžko přístupná, takže relativně pustá. Žiješ tam s živlem. Slyšíš moře dýchat, usínat, zuřit, vrnět.  Jsou tam nádherné večery, nádherná rána. Nikdy jsem se tam nenudila ani minutu.

No tak to asi s tím cestovatelských důchodem nebude tak žhavé.

Ale ne, já jen nemám potřebu se zase probíjet vším tím bordelem. Jinak pořád cestování považuji za strašně důležité pro duševní vývoj. Dokonce snad nezastupitelné. Stejně tak mi přijde naprosto přirozené, že toho má člověk v určitém okamžiku dost. Už v dobách cestovatelské dychtivosti, jsem věděla, že by se mi líbilo, kdyby cestování vyústilo spokojeným zakotvením doma. K tomu bodu se asi blížím. Ještě cítím chuť si na něco udělat vlastní názor, ale… když se to nedozvím, tak se to holt nedozvím.

A mělas někdy chuť žít někde jinde ?

Ne, tam se asi projevuje to moje sedláctví, potřebuji být zakořeněná. Dokonce si myslím, že člověku, který ví, kam patří, se cestuje líp.  Občas potkávám takové ty rozevláté světoobčany, a je mi jich spíš líto. Takhle bych nechtěla dopadnout.

A nepřipadal ti život po návratu nudný?

Báječně nudný! Vůbec mi to nevadí, naopak se na to vždycky hrozně těším. Na ty jistoty a stereotypy. Mám tady svoje lidi, svoje zázemí.

… ve skutečnosti je na cestovatelském životním stylu asi nejlepší to střídání jistoty a nejistoty. Ty odjíždíš a tady se hádá Paroubek s Topolánkem. Vypjatě, osudově. Odjedeš, čtyři měsíce si na to ani nevzpomeneš, ale vůbec. Řešíš svoje existenční problémy a máš pocit, že život je jinde - tady, na ulici v Africe. – během jednoho dne uvidíš porod, sebevraždu…. přírodní živly máš z první ruky. Jeden den je bouřka a hned jsou záplavy. Popojedeš a je sucho a hladomor. Vidíš ženu s nádobou na hlavě, která se pohybuje tak, že i mě jako ženskou to uchvátí, pak ji předejdeš a je to stařenka s vrásčitým obličejem. Pak potkáš inteligentního, krásného chlapa, se kterým výborně pokecáš a on tě při té příležitosti okrade. A vzápětí ti někdo tak nezištně pomůže, že bys plakala. Jsi pořád tak trochu v transu… a pak se vrátíš, a on se tady hádá Paroubek s Topolánkem. Není to úžasné?

   Nechtěla bys být ženou někde jinde ?

Proč bych to měla chtít?…tak jsou asi některé věci, které jsou nespravedlivé a do očí bijící. Taky by mi vadilo, kdybych měla nižší plat než muž na stejné pozici, ale pořád je tu možnost obrany a volby. Když tě muž bije, můžeš odejít. Možná složitě, ale můžeš. Často jsem se pohybovala v oblastech, kde žena opravdu nemůže. Být ženou v Česku je výhra v loterii.

   A když jste jezdili na divoko, blížili jste se někdy k nebezpečnými situacím?

Jo, možná i docela často. Nicméně ty situace odsud vypadají často hůř, než na místě. Možná jsme měli štěstí, těžko říct. Byli jsme ve válečných oblastech, i když třeba v dobách, kdy tam bylo příměří. Když jsme se teď vraceli z Libanonu cítili jsme horkou půdu pod nohama. Nejdřív jsme se divili, jak jsou ti domorodci čistotní a všichni klepou koberce. Pak nám došlo, že je to střelba. Pár dní po našem odjezdu bylo v místě, které jsme právě opustili, 50 mrtvých. Vloni jsme byli v oblasti Náhorního Karabachu, lidi tam pořád měli strach. Zamířili jsme i do oblastí, kterým se domorodci vyhýbali. Neměla jsem však pocit nějakého adrenalinu. Když vidím ceduli „miny“ tak tam prostě nelezu. Procházeli jsme vylidněnými vesnicemi a putovali celé dny, než jsme na někoho narazili. Bála jsem se v Afghánistánu, protože člověk nevěděl, co smí a kdejaký tálib vás mohl potrestat i smrtí. Ale motiv je spíš zvědavost než touha po vzrušení.

Chápu to tak, že do takových míst, jako je Karabach, nejezdíš kvůli dobrodružství, ale kvůli názoru ?

Přesně tak. Po přečtení knihy Čtyřicet dnů mě začali Arméni jako národ zajímat. Takové to chvění…to musím poznat, jedeme do Arménie. No a pak jsme tam dojeli a na místě zjistili, že existuje Náhorní Karabach, o který se přetahují se sousedním Azerbajdžánem. Přijedeš do Arménie a začneš se dozvídat, co se stalo, co se děje, že v Karabachu je pouze příměří a zjistíš, že obě strany zbrojí. Intenzivně. Pokud se konflikt nevyřeší na mezinárodní úrovni, bude tam znovu válka. Vezmeš druhý pas – protože kdybys měla pouze ten s arménským vízem, tak tě dál nepustí – a vyjedeš do Azerbajdžánu. A znovu slyšíš ty samé názory, ty samé argumenty,  ...je to historicky naše území, oni nám je sebrali. Tak tě to začne zajímat.  Vjedeš do Náhorního Karabachu.  A ejhle, křesťanské kostely z 9. století. No tak to asi nebude historicky islámské území… to asi budou mít pravdu spíš ti Arméni. Ale zase ti nesedí jiná věc. Jak mohli Arméni vyhrát válku, když tak vehementně tvrdí, že byli napadeni zcela bezbranní? Že by byli tak udatní a klacky přemohli tanky? Hm. A jakou roli v tom hraje Rusko? Tváří se neutrálně, ale zase v tom Azerbajdžánu je nafta, bude výhodné si je zavázat. Pomalu, den za dnem se noří nové otázky, ale taky odpovědi. Začne to do sebe pomaličku zapadat. Mluvíš s normálními lidmi, kteří jsou vesměs fajn. Na obou stranách. Arméni ti trošku lezou na nervy svojí vyvoleností, Azerbajdžánci se zase chovají dost stádně. Jsi na vážkách, nevíš. Arméni, se kterými jsme se setkávali, byli vesměs vzdělaní, snažili se o nějakou objektivitu, přiznávali – Azerbajdžán, to je průser, my se jich bojíme, jsme obklíčeni islámskými zeměmi, proto jako jediná postkomunistická země pořád spolupracujeme s Ruskem. Víme, že to není výhra, ale jsou aspoň křesťané.

V Azerbajdžánu tě hned za hranicemi zarazí billboardy. Kult rodiny Alievů.. Nový, „demokraticky“ zvolený prezident je syn starého. Zajímavé. Když se na to zeptáš, lidi hned nasadí takové ty naučené obličeje a začnou recitovat, jak ho milují.

A pak nějaký detail:

vjedeš do Baku, jedeš po nábřeží, tam je maringotka, půjčují se tam vzduchovky, visí tam balónky a do těch balónků se může střílet. Balónky mají namalované obličeje – jakože Arméni. Malé děti si za korunku můžou zastřelit svého Arména. Tuhle vymývárnu jsi v Arménii neviděla. Jestli to náhodou nebude tak, že se konflikt v Náhorním Karabachu rodině Alievů náramně hodí? Na nepřítele lze všechno svést a všechny ty úchvatné zisky z nafty se pěkně tiše přelévají do několika kapes. A lidi nadávají na Arménce. Ti Alievové musí být síla, když si s nimi neporadil ani Viktor Kožený (smích).

Takže pokud jde o Náhorní Karabach, fandím Arménům.

Spoléháš při těchto soudech pouze na svůj instinkt nebo si aspoň následně věci dohledáváš, načítáš ?

Dohledávám velmi intenzivně. Je to vzrušující, protože už si za ta slova mohu dosadit konkrétní obličeje a situace. V abstraktnu bych se utopila.

Z těch cest, co jsi absolvovala, bylo nějaké místo, které ti přirostlo k srdci, a nějaké zase, které bys už nikdy nemusela ?

Takových míst je moc, na obou stranách. Jako by jich spíš přibývalo. Ale pořád bych raději jela někam, kde jsem ještě nebyla.

Třeba taková Severní Korea. I když je možné, že názor, který člověk má odsud, by sotva  pozměnil. Jen by byl možná překvapen, jaké má rozměry. Četla jsem teď výbornou knížku – Pchjongjangská akvária (pozn.aut. - Kang Čchol-hwan, Pierre Rigoulot: Pchjongjangská akvária FRA 2003), autor je uprchlík ze severní Koreje, někdy kolem roku 1992. I když plno věcí tušíš, budeš překvapená. Třeba faktem, že v devadesátých letech nebyl zase takový problém ze severní Koreje utéct. Ale oni nechtěli. Věřili, že všude jinde se žije mnohem hůř, že jsou obklopeni krystalickým zlem.

   A dobré místo?

Z posledních cest, kde se mi hodně líbilo, je až magické Grónsko. Pohled na plovoucí, zářící masivy ker mě ohromil. Ještě dlouho po návratu se mi o tom zdály sny. Nebo Uganda – setkání s horskými gorilami v jejich prostředí. Horské gorily jsou neochočitelné, v ZOO umírají.  Zlatá pagoda Šwejtigoun v Rangúnu, která má tak úchvatnou atmosféru, že tam každý ztichne a zklidní se.

Ale uchvácení můžeš zažít i mnohem prozaičtějším způsobem. Třeba teď v antické Sýrii, v Palmyře, koncert arabské hudby. Populární hudby, žádné etno, ale jejich Kája Gott. Seděli jsme s místními lidmi pod hvězdami a vnímali, jak se celý amfiteátr chvěje. Fascinující byly zahalené ženy, které na sedadlech, jen rukama, tančily decentní variantu disca. Za chvilku jsem se přistihla, že dělám totéž. Tyhle momenty, kdy cítíš, jak splýváš, mám na cestě nejraději. Jsou opojné.

   Stává se ti tohle i v Čechách ?

Tady se mi to nestává. Tady to prostě mám. To je na významu slova „domov“ asi nejcennější.