Milena Holcová

Před cestou nečteš cestopisy ani průvodce. Zajímáš se alespoň o míru nebezpečí v té či oné zemi? Dáš na dobře míněné rady: Tam určitě nejezděte?

To bych mohla zůstat doma s kočkou na klíně a štrikovat. Dobře míněným radám jsem se na cestách naučila vyhýbat, protože radí hlavně ti, kteří se cosi doslechli a tak to musí být pravda. Lidé z rovin nás varují před horaly, v horách se zase dozvíme, že dole bacha! Jsou tam divný lidi. Nedá se to brát vážně. Obecně platí, že nebezpečí číhá v anonymitě a fanatismu. Většinou se mu dá vyhnout. Na druhé straně přiznávám, že nebezpečí je inspirativnější než bezpečí.

Uklouzlo ti někdy -díky Bohu, že jsme to zvládli?

Nejednou. Neinformovanost sice ochrání před předsudky, ale má svá úskalí. V Afghánistánu jsme se ocitli za vrcholné vlády Tálibů, v době, kdy se ženy na ulici vůbec nevyskytovaly. I v čádoru jsem si připadala jako pornohvězda, co chvíli na nás mířil nějaký debil kalašnikovem. V Barmě jsme se zase vydali přes hory v naivní představě, že něco stopneme. Nebylo co. Navíc z nás domorodci nebyli zrovna dojati. V Laponsku jsme s kamarádkou týden bloudily v tundře...

Není to zbytečné riskování? Máš přece tři děti.

Celý život je jedno velké riziko a toužíme-li po něčem nažehleném, ztrácíme svobodu pohybu. Nakonec, každá profese má něco. Nemohla bych dělat lékařku, právničku, ba ani průvodkyni, protože těžko nesu odpovědnost za cizí lidi. Rizika při cestování mám osahaná, tykáme si. Děti jsme do nich namočili, sotva začaly chodit. Vědí, co cestování obnáší a mají k němu zdravý vztah. Nebojí se o nás. Naopak. Neskrývaně se těší, až zase vypadneme.

Přistoupila jsi - a ještě ráda - na pravidla určité země, které jsi původně neměla v úmyslu respektovat?

Chvíli mi trvalo, než jsem uznala, že nerespektovat pravidla určité země není výchovné, ale hloupé. V Íránu jsem chtěla chodit zahalená jen tak, aby mě nemohli zavřít. Jenže - nažraný vlk a celá koza prostě neexistuje. Během prvního večera jsem uznala, že zbytečně provokuji a ráda zmizela v čádoru. V buddhistickém světě si zase nemůžeš pohodlně natáhnout nohy, urážíš přítomné. V Africe přijmi, že tě budou osahávat ženy, v Mongolsku a Číně si zvykni na chrchlání a krkání, ve Spojených státech na ubíjející hovory u long drinku. Nemá smysl se pohoršovat, ani vzdorovat. Jedině se tomu odevzdat.

Musíš stále cestovat, abys měla o čem psát?

To bych si zoufala. Podstata cestování i psaní má stejné jméno. Vnímavost. Když o ni přijdu, žádná exotika mě nezachrání. Když ji budu mít, vystačím s jedinou vesnicí, ve které si zbytek světa najdu. Ale to by ti líp vyložila Květa Legátová. Necestuji proto, abych měla o čem psát, píšu proto, že cestuju.

Našla jsi ve světě, co jsi hledala?

Ale já jsem ve světě nic nehledala! Když naplníš cestu očekávánim, změní se ti v inspekci. Úplně nejhorší je všechno nastudovat předem a pak se zlobit, když je to jinak. Svět na nějaká očekávání kašle. Vzdej se zkušeností a čekej. Když se k tobě věci natočí svojí přátelskou stránkou, ber to jako projev milosti a raduj se. Nic víc.

Co tě na cestách po světě zajímá ze všeho nejvíc?

Rozpor mezi propastně rozdílným prostředím a až dojemnou shodou v lidských rolích. Všude narazíš na rozchechtané puberťačky, znuděné mladíky, drbny i družné tatíky, rozbolavělé dědečky a zakyslé babky před jurtou, v džungli, masajské bómě, Central parku, Kardašově Řečici. Jiná kulisa, dokonce epocha, a pořád stejná podstata a velmi podobné starosti. Po určité době ti všichni začnou někoho připomínat. Když to tak vezmu, svět je plný našich dvojníků.

Pořád tě ještě zajímá, co si muži ve světě myslí o ženské kráse? Co z toho vyvozuješ?

No jasně. Čím víc tohle téma zkoumám, tím jsem přesvědčenější, že pojmy, jako je krása nebo rajcovnost, jsou společenské konstrukce. Dlouhé nohy a prsa zajímají jen bělochy, Hispánec a Afričan ocení spíš zadek jak autobus, Asiat naopak subtilnost, šíji, drobnou nožku, Ukrajinec jásá nad zlatými zuby, Masaj nad dírou v uchu, Mongol nad faldíky. Došla jsem k jednoznačnému závěru: ?Holky neblbněte, stačí kousek popojet!?

Přistihneš se, že "venku" se chováš jako ženská, která se chce mužským líbit?

Nerada to přiznávám, ale nejsem prosta ženské ješitnosti. Mé sebevědomí bývá demolováno zvlášť v Asii, kde si připadám jako Cimrmanova obryně Stáňa. Za to se ovšem utěšuji představou, jak po návratu diskrétně okouzlím asijským šmrncem.

Co ti zbylo v báglu, když v něm vozíš opravdu jen to nejnutnější? Dopřáváš si proti Martinovi přece jen nějaké ty ženské "zbytečnosti"?

Ale ty jsou přece právě to nejnutnější! Co ti mám povídat. Na začátku jsem vystačila s indulonou. Teď už mi polovinu báglu zabírá kosmetika. Celý arsenál mastiček a vodiček, mažu se několikrát denně, jdu kilometry buší ke studni, abych se opláchla, i v řiti světa používám značkové parfémy. Hele a nechme toho, jo?

Existuje rozdíl mezi mužským a ženským myšlením?

No ježišmarjá. Stačí manželství. Ale ty se asi ptáš na něco světovějšího. Dobře - na cestách mě překvapilo, jak velké množství lidí se nudí. Vidíš celé armády postávajících, remcajících chlapů. Tu v sombrérech, tu v turbanech, tu ležících ve stínu. Ženské ve velké části světa se taky nepředřou, působí však smířeněji, pořád je někdo potřebuje, prázdnota na ně tak nedoléhá. Chlapa ničí. Hledá záchranu. Pak už jen stačí, aby zavadil o zbraň.

Kde se podle tvého názoru ženám dobře žije?

Mohu posoudit jen zvenku. Ale zdá se mi, že ženám se žije dobře tam, kde přestaly soupeřit. Nejen s muži, hlavně samy mezi sebou. V ovzduší solidarity a přejícnosti se žije často líp i v mizerných podmínkách než v luxusu, který je pančován bojem o prvenství. Viděla jsem hejna zahalených, rozesmátých, pospolitých muslimek, mluvila s vyrovnanými, sebevědomými Islanďankami a říkala si - záviděníhodné. U nás máme relativní svobodu i pohodlí, ovšem zamořily jsme si je konkurenčními bitvami. Žebříčky, cenami, návody. Jak získat chlapa, postavení, krásu... připadá mi to truchlivé.

Na ženskou autorku překypuješ nevšedním smyslem pro suchý humor, sarkasmem i schopností nebrat se příliš vážně. Vyrůstala jsi v podobném duchu v dětství?

Vyrůstala jsem částečně na venkově, v široké rodině, kde byl kozácký humor jedna z nejvíc ceněných hodnot. Když to bylo vtipné, tak to mělo přednost. Před ctěním autority, před vznešenými myšlenkami, dokonce před zásadami.

A nevadilo ti to někdy?

Ale asi jo. V pubertě, v dobách rozechvělých citů, které jsou člověku svaté. Jenže v rodině, kdy si všichni dělali ze všeho srandu bych s křehkým egem neobstála. Časem jsem zjistila, že sebeironie je možná jediný způsob, jak neztratit důstojnost a humor je skvělá možnost, jak skutečnost přistihnout při činu a povznést se nad ni.

Nedávno jsi vydala knihu s názvem Za humny nejsou lvi. Rozhodně nejde o jednoduché čtení. Proč jsi nezůstala u psaní osvědčených knih jako Lidi I - III, které měly u čtenářů velký úspěch?

Co je to úspěch? Co ho dokazuje? Počty? Ohlas? Jistě jsou příjemné jako potvrzení směru. Ale copak v psaní jde jen o směr? Pořád mi připadá zajímavější chůze po rozhoupaných prknech, než urputná snaha vyhovět a líbit se.

O čem tvá kniha je? Proč říkáš, že je to drzost, že ses do ní pustila?

No právě... ta kniha se mohla jmenovat "Zeptejte se Holcové". Je to souhrn všech mých zkušeností a postřehů ze světa za nějakých pětadvacet let. Dotýkám se těch nejzásadnějších témat - víry, svobody, jinakosti, sexuality, autority a říkám, jak to ve světě je. Nesu všechny ty poznatky v náručí a cítím, jak mi padají. Popisovat svět je prostě drzost. Ale ta nejdůležitější, jakou znám.

Všimla jsem si, že si snad na každé straně své knihy kladeš otázky... Je v tom záměr?

Spíš vědomí vlastní nedostatečnosti. Jsou mi protivní cestovatelé, kteří Afghánistán nazývají Afgoš a Tádžmahal roztomilá věcička. "Lvi" mohou mít smysl jen jako úvod k polemice. Bojím se intelektuální žoviálnosti. Nechci kázat, spíš zpochybňovat, dívat se na věci nezatíženě a odjinud. Ptám se a provokuji k myšlení. Aspoň doufám.

Zapochybovala jsi někde ve světě o západních hodnotách?

Každého, kdo aspoň jednou nohou překročí Bospor, asi napadne, jestli to tady nemáme trošku vydýchané. Ovšem nezapochybovala jsem o západních hodnotách jako takových, jen o jejich jedinečnosti.

Uvažuješ o svobodě - proč je vlastně pro mnoho lidí i v demokracii tak nepohodlná?

Svoboda JE! nepohodlná. Všude. Odnímá mříže, to děsí. Dokonce tak, že se jí lidi ochotně vzdávají a řadí se mezi mantinely - autority nebo idee, která by je provedla složitostí života. Když je zklame, v panice hledají nové. Demokracie nám strká tlamičky do mlíka. Prskáme a bráníme se. Než pochopíme, že svoboda je jediný způsob, jak dospět, někdy trvá celý život. A někomu nestačí ani ten.

K čemu jsi dospěla při přemýšlení o víře?

Svoboda a víra jsou blízké příbuzné. Víra bez svobody degeneruje v dogmata a svoboda bez víry se začne točit v kruhu. ... pokusím se o "cestovatelský" příměr. Mezi lidmi jezdícími po světě potkávám dvě kategorie: Cestovatele a turisty. Cestovatel jede sám za sebe. Podstupuje riziko naprosté svobody, je zranitelný a ví, že všechny problémy bude muset řešit sám. Cítí opojení z neznáma, jinakost ho příjemně vzrušuje. Turista se nechává vést. Při problémech viní cestovní kancelář, neznámo vnímá přes okénka autobusu, jinakost v něm budí rozpaky. Místo ciziny stačí dosadit slůvko Bůh a méme tu rozdílnost přístupu k víře v celé jeho nahotě. "Cestovatel" se k víře dopracovává sám. Cestou zoufale nepohodlnou, ale svobodnou. Vlastní názor je pro něj důležitější než souhlas autority. "Turista" vstupuje do daných pravd. Je to měkčí, zůstává však ovladatelný a bezmocný. Čehož dokázala využít snad všechna náboženství i ideologie světa.

Jak jsi na tom s vírou ty?

Jsem nevěřící v tom smyslu, že bych očekávala něco posmrtného. Vše podstatné se odehrává tady a teď. Člověk by měl žít ctnostně ne proto, že jednou bude stát před božím soudem, nebo aby neinkarnoval do housenky, ale proto, aby si zachoval sebeúctu, nebo chcete-li, klidnou duši či očištěnou karmu. Aniž by kalkuloval, co za to. Z podstaty.

Nejsi po dopsání své knihy v pokušení pochybovat úplně o všem?

Ani ne. Pochybnost je sice zdravá, ale bez pevného kursu by si člověk koledoval o náruč psychiatra. Jde spíš o míru. Přesněji o uznání, že rozhodnu-li se pro jednu pravdu, neznamená to, že někdo jiný už nemůže mít jinou.

Na co se tě ještě nikdy nikdo neptal?

Kde jsem se naučila péct tak báječné buchty.