Milena Holcová

Píše nebanální knížky (nejen) o zralých ženách. Z nich čtenáři pochopí, že reálie, které popisuje, dobře zná. A pokud se o Milenu Holcovou začnou zajímat, zjistí, že je spokojená proto, že dokázala co málokdo: po třicítce radikálně změnila život. Opustila prestižní zaměstnání, rozvedla se a hledala takové způsoby obživy, aby s novým mužem mohla co nejvíc cestovat. 

Považujete se za dobrodruha?

Jestli dobrodruh moc neřeší, co se stane, a jde do toho, tak ano.  Na to, abych si na něco udělala názor, potřebuji vlastní zkušenost. Znám cestovatele, kteří se označují za dobrodruhy, ale mají kufřík na kolečkách a na letišti na ně čeká terénní vůz s průvodcem. To neberu.

Vy máte batůžek.

Ano. Nikdo na mě nečeká a nevím, co se bude dít.

Cestovala jste se třemi dětmi. I to byly dobrodužné cesty?

Samozřejmě míru rizika člověk s dětmi velmi sníží. Věděli, že netušíme, co se stane v příští minutě, ale jezdili jsme s nimi do zemí, kde se dalo předpokládat, že to nebude nijak zvlášť nebezpečné. Ale snažili jsme se, aby je to bavilo.

Kam berete vnoučata? 

Se dvěma čtyřletými jsme byli v Chorvatsku, v jeskyni. Dávkovali jsme jim míru dobrodružnosti, spávali jsme venku. Se staršími – devět a šest let,jsme vyrazili na Kypr, klasicky.

Co to znamená?

Měli jsme malé báglíky, vystoupili jsme o půlnoci z letadla a šli  hledat, kde někde v poli přespíme. Druhý den jsme stopem přejeli na druhou stranu ostrova.

Na co se děti těší?

Jak které. Tři vnoučátka se těší na všechno, vítají nejistotu a změnu, jedna vnučka by rozhodně raději hotýlek s bazénem, u dvou ještě nevíme. V každém případě mi funguje poloha vyprávěcí babičky.Dá se s tím dobře citově vydírat. Stop. A pokračování až si uklidíte.

Vyprávíte jim zážitky z cest?

Proboha to ne! Na Krétě a Kypru je živím řeckou mytologii, doma českými bájemi a pověstmi. Držím se předlohy, ale interpretuji po svém.

Na povahu dobrodruha jsem se ptala i proto, že jsem nedokázala pochopit, jak se podniková právnička a televizní produkční ocitnou v palačinkárně.

Stačilo, že padla železná opona. Zahodili jsme jistoty v okamžiku,  kdy jsme věděli, že bude možné cestovat. Kdyby to bylo možné už dřív, možná bych práva nestudovala. Ležela na nás šedá deka a v okamžiku, kdy se stáhla, mohli jsme si zařídit životy po svém. My jsme potřebovali čas a peníze. Vydělali jsme, pak jsme na tři měsíce palačinkárnu zavřeli a jeli do světa.

Jak byly děti velké?

Začali jsme, když jim bylo osm, sedm a jeden. Ale Lenku jsme sebou brali až od čtyř let. Tenhle životní styl trval deset let. To už to s námi ale ti velcí nevydrželi. Když bylo Péťovi patnáct a Pavle čtrnáct, začali jezdit sami. Prý s námi byla nuda.

Kam jste je v tomhle věku pustili?

Řekli jsme jim, ať si vyberou jakoukoli zemi, kde budou do 24 hodin dosažitelní, ještě nebyly mobily. Jeli do Maďarska. U Balatonu je okradli, po čtrnácti dnech se vrátili stopem v pyžamech a měli dohromady jedny boty. Pak byli v Portugalsku, tam pro změnu řidič, kterého si stopli, auto obrátil na střechu, tak se vrátili lehce potlučení. Jezdili spolu, protože žádného vrstevníka by k sobě nesehnali, jejich rodiče by je nepustili. My jsme věděli, že naše děti to zvládnou. Měli cestovatelskou zkušenost, bála jsem se o ně, ale asi míň než jiné maminky.

V knížce Orinokem k přechodu popisujete cestu čtyř žen do Venezuely. Napsala jste ji podle své dámské jízdy?

Opravdu jsme tam byly čtyři kámošky. Včetně jedné, která se na takovou cestu vydávala poprvé. Dělala mi účetnictví, a jako odměnu jsem jí nabídla, ať si vybere nějakou zemi, že ji protáhnu. Řekla Venezuelu. Tak to vzniklo. Zápletka i postavy jsou vymyšlené, ale události jsou vesměs pravdivé.

Zaujala mě věta, jak místní playboy o čtyřicátnicích přemýšlí jako o vyzobaných slunečnicích.

Pro Venezuelany jsou ženy po čtyřicítce babičky. Poprvé běžně rodí v patnácti.

Čekala bych, že takovou věc napíše spíš nějaký macho, ne žena.

Proč? Vždyť ano.V tomhle ohledu se galantní muži chovají zhruba stejně:  dávají najevo sexuální zájem, kdyby to však nějaká babička vzala vážně, asi by se dost vyděsili.

Kde to bylo nejnebezpečnější?

Určitě v Afghánistánu, byli jsme tam v době, kdy se tady ještě moc nevědělo, co je to Tálibán. Tam měl silnou pozici. Vznikl jako východisko po příšerné anarchii, kterou způsobila ruská okupace. Sověti se stáhli, ale Afghánci už měli zbraně a nic jiného než válčit je nebavilo. Takže se všude běžně přepadávalo a kradlo a Talibán do toho vnesl pořádek. Zpočátku mu byli lidi vděční. Pak se to vymklo.Říkám to velmi zjednodušeně, ale prostě jsme se tam ocitli v době, kdy šlo o nekontrolovanou moc negramotných teroristů. Mohli absolutně všechno,lidi z nich měli hrůzu.

Proč jde blondýnce z Evropy o život?

Vlasy nebyly vidět, chodila jsem zahalená. Jenže tenkrát na ulici  vůbec nebyly ženy. Byli jsme naivní, Martin veřejně fotil a já jsem se hned v prvních hodinách zasmála, když se jeden tálib na kole ohlédl, uvolnil se mu turban, zamotal do drátu a on potupně upadl. Pak už to šlo rychle. Kalašnikov mezi žebra a jeden výslech za druhým. Ale co kdybychom se bavily o něčem jiném? Tohle všechno je podrobně popsané v mých knížkách a mluvila jsem o tom tolikrát, že už se nemůžu poslouchat.

Ale Afghánistán nebývá cílem turistů, proč jste tam vůbec jeli?

Protože jsme si chtěli zkrátit cestu z Balúčistánu do Íránu.

V Kvétě jsme zkusili sehnat víza, běžně se neudělovala, ale narazili jsme na úředníka, kterého bolela záda. My mu dali léky, on nám vstupní víza. Až uvnitř jsme zjistili, že budeme potřebovat ještě výstupní víza, jinak se ven nedostaneme. Nakonec jsme narazili na poměrně inteligentního táliba, který mluvil anglicky. Něco zafungovalo, vystavil nám nějaký doklad a řekl, že máme Afghánistán co nejrychleji opustit. Což bychom jistě rádi, jenže jsme netušili, co napsal a báli se s tím někde vyrukovat. Až na hranicích nám to přeložili: “Kdo těmto dvěma cizincům ublíží,bude popraven.” S tím jsme vyjeli.

Kdybyste ten doklad neměli, co by s vámi bez víza dělali?

Nic. Neřešili by nás. Prostě by nás nepustili přes hranice a hotovo. Váš problém jak tu přežijete.

Jinde jste strach neměla?

Příjemné to nebylo ani v Barmě, ještě před dvěma lety byla ta země zoufale profízlovaná. Ale proti Afghánistánu pořád procházka.

Byli jsme v zemích, kam bych se nerada vracela, ale ten pocit abstraktního strachu, kdy se nemůžete opřít o žádná pravidla, už jsem nezažila. Ani v Africe, kterou jsme projeli od severu k jihu. Pokud jde o lidi, nehrozí nic jiného, než co by vás mohlo potkat i na Václaváku. Ostatně několikrát jsem od západoevropských turistů slyšela, že Praha je sice krásná, ale děsně nebezpečná.

“Bacha, strašně se tam přepadává, krade, je tam plno drog a prostitutek, hlavně se vyhněte Václaváku.” 

Nepřešla vás po takové zkušenosti chuť na dobrodružství?

Na takové ano. Jenže po podobné zkušenosti už vám zbytek světa začne připadat, řekněme, milý.Další rok jsme byli na Kubě. Dceru tam už dvakrát zadrželi,dělala v Člověku v tísni,něco vezla. My jsme nedělali žádnou odbojovou činnost a věřili, že pokud se vyskytnou problémy, vyřešíme je propisovačkou, kterou uplatíme úředníka. Což se stalo.

Neztratí člověk pud sebezáchovy?

Naopak, ten se velmi zostří. Odhadnete, co vám už nestojí za to. Nelezu všude.

Jak si cíle svých cest plánujete? Naláká vás reportáž v televizi?

To v žádném případě. Spíš literatura. Přečetla jsem si třeba od Michaela Ondaatje  Anilin přízrak, který se odehrává na Srí Lance. Skvělá kniha. Tak jsme tam jeli. A zalíbilo se nám tam natolik, že pojedeme znovu, ale jinam. Ale fakt, pojďme se bavit o něčem jiném než o cestování.

Uvažovala jste někdy  o tom, že byste se do ciziny přestěhovala?

Ne.Patřím sem. Potřebuju čtyři roční doby, češtinu, rodinu… Jsme velmi hluboce zakořeněni na Moravě: rod otce je z Dukovan, matky z Mohelna. 

Takže i stěhování do Prahy pro vás byla velká změna.

Já mám změnu docela ráda, musí však být podložená jistotami. Všechny tři děti studovaly v Praze a už tady zůstaly, založily tu rodiny. V osmnácti jsme je vypudili z hnízda, teď jsme přilezli ke křížku. 

Jak se vypudí děti z hnízda?

Dali jsme jim možnost volby: až odmaturuješ, buď tě budeme živit na vysoké škole, nebo dostaneš klíč od bytu. Všichni tři zvolili svobodu vlastního bydlení. Dosti mizerné, ale vlastní.

I díky tomu máte dobré vztahy?

Myslím, že ano. Umožnili jsme jim dospět. Uznávají, že jejich kamarádi vztahy s rodiči řeší právě proto, že se od nich včas neodpoutali. Máme ovšem výhodu, že jsme se díky cestování vzájemně dobře poznali. Na cestě se nedá nic předstírat, nemůžeme se vzájemně zklamat, protože o sobě nemáme iluze. Martin sice není biologický otec dvou starších dětí, ale znaly ho odmalička. Řečeno filmařským žargonem, byla tam dlouhá prolínačka. 

K odchodu z předchozího manželství jste se odhodlávala několik let. Proč?

Máte pocit, že manžela nemůžete opustit, když vás nebije, nepije a nosí domů peníze. Neubližuje vám, chybí přesvědčivý argument, nechcete se chovat jako svině. Můj první muž byl vědec, který žil svou prací. Vysoký intelekt, dále bych to nerozebírala.

On se ale odmítal rozvést.

Přesněji, on to odmítal řešit. Martina znal, o našem vztahu musel vědět, ale rozhodl se dělat   mrtvého brouka. Moc jsem tu hru nechápala. Asi to bylo pohodlnější, nevím. Odmítal uvěřit, že Lenka není jeho. Musela jsem mu to dokazovat.

Vy jste to řešila, až když se narodila?

Nebyly testy DNA. Otcovství šlo prokazovat, až když byl dítěti rok. Teprve papír ho přesvědčil. Pak už jsme se rozvedli.

To si váš současný manžel musel pěkně počkat.

Sedm let.

Jaký muž je pro vás ten pravý?

Kombinace nezodpovědného dobrodruha a spolehlivého pohodáře. Martin je kliďas,málokdy se rozčílí. Já naopak.

Nevypadáte.

Život mě obrousil. Ale jsem temperamentnější než on. Dvě prskavky by se trápily.

Co vás dneska živí?

Jsem v důchodu a píšu. Z prvních pěti knížek jsem měla pár procent. Pak Martin usoudil, že není důvod, proč peníze nechat unikat a založil vlastní nakladatelství. Není to na život na vysoké noze, ale stačí.

Vyjíždíte pořád na tři měsíce?

Už ne, jsme dost vytížení jako babička a dědeček. A taky už se nám nechce.

Na cestování je potřeba spousta času a hodně lidí je přesvědčeno, že i spousta peněz.

Čas ano, ale kdo chce, udělá si ho. A spousta peněz opravdu ne, pokud netrváte na hotelích a restauracích a vyberete si levnou zemi. Znám všechny ty argumenty proč cestovat „nejde“.Uznávám jen ten, že se tady musím starat o někoho, kdo je na mě závislý. Ostatní jsou vykonstruované. „Mám děti.“ Tak jeď s nimi. „Mám zaměstnání, které nemůžu opustit.“ To si musíš vybrat, já ho měla taky. „Mám partnera, se kterým by to nešlo.“ Tak ho změň, nebo jeď s kámoškami!

Vy pořád jezdíte s kámoškami?

S Jitkou jsme nejbližší kamarádky přes třicet let, má taky tři děti, ty se znají od narození, vlastně dřív, protože jsme spolu cestovaly , i když jsme byly těhotné.

Ponorky nenastávají?

S Jitkou? Ne. Nikdy.

Ne? Dvě ženy se většinou poměřují.

Těmto typům se vyhýbám. Když vycítím, že se mnou někdo soutěží, prchám. Ani s Martinem spolu nesoupeříme.  Ovšem pokud jde o ponorkovou nemoc, zažíváme ji skoro na každé cestě. Museli jsme se naučit brát ji věcně.

Máte recept na to, jak nezačít hysterčit v krizové situaci, malovat si černé scénáře?

Byli jsme s Martinem v šílených situacích mnohokrát a řekla bych, že v krizích jsme oba velmi rozumní. Neobviňujeme se, nepanikaříme, tváříme se klidně (i za cenu předstírání),hledáme řešení. Pokud by mělo dojít ke konfliktu, tak až s odstupem, ale to jsme většinou tak vyčerpaní a rádi, že jsme z toho venku, že se jen obejmeme.

Plánujete, kdy kam se musíte dostat, abyste stihli všechno, co chcete?

Vůbec. Tím pádem nejsme stresovaní. Jediný termín, který musíme dodržet, je čas odletu. Ale s Jitkou už nám letadlo uletělo. Z Islandu. Prostě jsme se zakecaly a zjistily jsme to úplně náhodou až druhý den.

Taky jste nešílely?

Plakaly jsme smíchy. Věděly jsme, že je to velký průšvih. Byl podzim, rozbouřené moře, lodě přestávaly jezdit. Vyrazily jsme na letiště s úmyslem stopnout nějaké letadlo kamkoli do Evropy. Letiště v Keflavíku je malé, skoro rodinné. A jak jsme tak v záchvatech smíchu plakaly, vypadalo to moc dobře. Šéf letiště řekl “Za hodinu do Kodaně. Stačí?”

Kolik to stálo?

Nic. Opravdu jsme letěly stopem. Pak jsme se dozvěděly od kamaráda, který má cestovku, že nás řešili na nějaké poradě ve Frankfurtu.

Co manželé?

Čekali na nás na letišti a my nepřiletěly.  Když jsme volaly až druhý den, bylo jim jasné, že jsme si nejspíš vůbec nevšimly.

Musíme mít chlapy s nadhledem, jinak by z nás zešíleli.

Ještě něco jste někdy nestihla?

Taky nám (opět s Jitkou) ujela loď. Příhodu popisuji v „Orinoku“, ale stala se mezi Ósakou do Šanghají: přijdete do přístavu, loď tam stojí, můžete si na ni sáhnout, ale už vás na ni nepustí.Začne se pomalu, po centimetrech vzdalovat a vy nemůžete nic. Na infarkt. V Šanghaji na mě čekal Martin, tehdy ještě jako tajná láska. V době bez mobilů! Později jsme se v Šanghaji týden zoufale hledali a našli se až hodinu před jeho odjezdem.   

Máte nějaké nesplněné sny?

Ráda bych si projela Severní Koreu, ale tam se může jen s cestovkou, což nechci. Další cestovatelské ani jiné nesplněné sny nemám.

Schválně jsem je nespecifikovala na cestovatelské, spisovatelské či životní.

Pro pocit životního klidu jsem měla poslední starost: aby i nejmladší dcera měla zdravé děti. V září se jí narodila zdravá, silná, krásná holčička Alma. Týden nato nám ukradli auto. To si člověk řekne “no a co”. O rok dřív nebo později by nás taková ztráta zdrtila, protože nejsme zrovna v balíku. Ale ve srovnání se zdravým dítětem? Prkotina. 

Zajímalo by mě, co jste zjistila od lidí, mezi kterými jste pobývala. Od mongolských pastevců?

Že člověku nic neuteče, získala jsme tam jiný náhled na plynutí času.

Od afrických Masajů?

Že není důležité prvenství, ale záslužnost. Domorodcům je jedno, jestli někdo někde vyhraje, zajímá je, co z toho budou mít ostatní členové obce.Když jsem jim vysvětlovala, co je to Guinessova kniha rekordů, styděla jsem se. Jak obhájit, že někdo běží maraton pozpátku jen proto, aby se jeho jméno objevilo v knize, kterou stejně nikdo nečte? Na druhou stranu se obávám, že by velmi rychle podlehli výdobytkům civilizace, kterým my se začínáme bránit.Televize,fast foody,slevy… 

Od Islanďanů?

Že intelekt a vzdělání není záruka ochrany před pověrčivostí. Na stole National Geographic a u kráteru miska mléka pro trpaslíky.

Od americké střední vrstvy?

Tam jsem si během čtyř měsíců uvědomila, jak nebezpečný je démon výhodnosti. Nakupování věcí nikoli proto, že je potřebujeme, ale protože je to výhodné.

Od laponských intelektuálů?

Totéž jako na Islandu.I meteorolog, tedy vědec, který žil v tundře, věřil na duchy. Na severu nic neobvyklého. Ve Finsku jsme seděli v sauně,  najednou vzrušení - prý tam s námi sedí mrtvá babička, ale nechce mluvit, protože jsem tam byla já.

Od mexických a orinockých indiánů?

Jeden mladý kluk se mě na Orinoku ptal, co je to lyžování, jeho dědeček prý byl v horách a viděl to. Vysvětlovala jsem mu, že na nohy se dají prkna a jede se dolů. Nemohl pochopit kam a proč. A proč se pak zase jede nahoru. Odpověď, že nám to dělá radost, nechápal, a já jsem jinou neměla. Nechápal, že můžeme platit za  něco tak absolutně neužitečného.

Od domorodců v Laosu?

Tam jsem na severu zažila rasismus naopak. Nejenže se k nám chovali přezíravě, v jedné knížce jsem popsala zážitek, jak nás nepustili na korbu náklaďáku, bílé mezi sebou nechtěli.

Od venkovanů na Kubě?

Zoufalou izolovanost disentu a obecnou loajalitu a lhostejnost.  Cigarety, alkohol a sex většině stačí.

Co teď píšete?

Třetí knihu tetralogie Žena, růže, píseň, kost, aneb fena, kůže, plíseň, zlost. Po Romanci na tři doby a Přezrálých broskvích tentokrát půjde o milostný trojúhelník mezi mužem a dvěma ženami, kterým je 45 a 60 let.

Scénář žádný nechystáte?

Ani omylem. Pořád vám do toho někdo kecá.

Přitom vaše dva scénáře do cyklu Soukromé pasti zhmotnili výteční herci: Lásku v moll Jiří Bartoška, Emília Vášáryová a Vilma Cibulková a Riskantní interview Eliška Balzerová a Veronika Žilková. Co si může scenárista víc přát?

Z hereckých výkonů jsem byla nadšená,ale práce na scénáři, když ho přepisujete posedmé…?  Navíc Lásku v moll měla natáčet režisérka, která scénář na poslední chvíli ještě zásadně přepsala. Nasázela tam všechna možná klišé a sentimentální kecy, kterým jsem se jako autorka úzkostlivě vyhýbala. A teď jste pod tím podepsaná, strašný. Na to by snad měl být paragraf. Naštěstí se zhrozila i vedoucí projektu Tereza Kopáčová a odvolala ji. Pak to ale musela i režírovat, protože nikdo jiný scénář neznal. Bránila se, že je dokumentaristka, ale když herci tuhle zásadní změnu odsouhlasili, šla do toho. S podmínkou, že s ní budu na place. Naštěstí jsme měly oporu i v Radku Bajgarovi, tenkrát z Novy. Vím, že takové podmínky bych jinde neměla, takže ne. Rizika jsou příliš velká, navíc se mnohem líp cítím v literatuře. Jsem na to sama, ale pokud něco napíšu blbě, je to jen můj problém.

Na nějakou vaši knížku někdo práva koupit nechtěl?

Ale ano. Hollywood. (smích) Od začátku jsem tušila, že je to blbost. Zaplatili práva na Orinoko, pak už se neozvali. Myslím, že ta opční smlouva už vypršela. 

Hm, to zdejší producenti asi nenatočí. Leda na Nežárce.

No tak to zase nezbohatnu.

Milena Holcová (59)

• Vystudovala práva a pracovala jako podniková právnička. Po roce 1989 profesi opustila a rozvedla se. S novým manželem, původně televizním produkčním, prodávala palačinky, provozovala skákací hrad nebo hospodu na chatě.

• Na cestách ji zajímají hlavně lidé. „Stanovila jsem si hypotézu, že jsme všichni zhruba stejní, jinak se chováme jen kvůli vnějším okolnostem.“

• Je autorkou 13 knih. Mezi nejúspěšnější patří Babky nadivoko (inspirovaném pobytem na Krétě, kam s kamarádkou vytáhly svoje maminky), Orinokem k přechodu (cestopis s detektivní zápletkou o cestě čtyř kamarádek do Venezuely) a pokračování Věčný striptýz, nebo  postřehy z cest Lidi 1-3, I města mají vši, Za humny nejsou lvi.

• Má tři děti: Petr (34) vystudoval ekonomii a francouzštinu. „Nevím přesně, co dělá, je kravaťák v zahraniční firmě.“ Pavla (33.) je investigativní novinářka. „Pracuje pro anglicky psané internetové noviny, šéfa má v Německu, víc vědět nechci.“ Lenka (25) vystudovala dokument na FAMU a je na mateřské dovolené.

    

Dotazník (prosím odpovědi pouze ANO/NE)

Mrzelo vás, že se rozdělilo Československo? Ne.

Jste na Facebooku/Twitteru? Ano.

Četla jste Bibli? Ano.

Zavedla byste na psí bojová plemena zbrojní průkaz? Ne.

Mají mít homosexuálové možnost adoptovat dítě? Ano.

Jezdíte MHD? Ano.

Má mít prezident možnost vyhlásit amnestii? Jak který.

Kupujete biopotraviny? Občas.

Umíte uvařit svíčkovou? Ne.

Je správné, že podporujeme atomovou energii? Ano.