Milena Holcová

Máte nějakou nemoc z cestovatelského povolání?
Byli jsme prolezlí neznámými parazity. Zjistila to naše kamarádka lékařka, která se zabývá alternativní medicínou. Nasadila nám kapičky dr. Jonáše a postupně nás vyčistila.

Teď jste mě zaskočila, tipovala bych vás na skepsi vůči podobným kapičkám, které – z pohledu vědy – fungují maximálně jako placebo na psychosomatické problémy.
Jsem skeptik. Ale před deseti se u mě lety objevil nějaký problém s hlavou. Přechodně jsem oslepla a neudržela se na nohou. Ze dne na den. Když jsem ležela, mohla jsem docela věcně komunikovat, jak jsem vstala, centrifuga. Po týdenním pozorování v nemocnici včetně magnetické rezonance na nic nepřišli. Zase to samo odeznělo, ale latentně  zůstalo přítomno. A co když mě to chytne někde daleko? Kamarádka mě za pomoci Jonášových kapek neduhu zbavila. Sama je lékařka, dlouho se „alternativě“ bránila, ale výsledky už nešlo ignorovat. Díky ní mám už třetí rok pokoj. I kdyby mě bývala uzdravila jen moje víra, tak je to taky dobrý, ne?

Předtím jste mluvila o tom, že jste už z cestování unavená. Už jste krizi překonala a vydala se zase na cesty?
Je to trošku jinak, cestování mě baví, jen už se mi o něm nechce mluvit, natož psát.

Tomu tak úplně nerozumím.                                                           

Popisovat svět jsem začala považovat za bláhovost. Jste buď přesní a nudní, nebo bavíte, ale zkreslujete. Navíc jde jen o výsostně subjektivní dojmy. Taky je cestovatelské prostředí hodně soutěživé. Kdo byl dál a výš a déle a lépe. To machrování je mi protivné.

Uděláte dnes výjimku? Kde jste byla naposledy?
Bože. Na Srí Lance, kde jsem dospěla k závěru, že to je ONO a už nechci jinam. Srí Lanka splňuje všechno, co od cesty očekávám.

A to je?
Pestrost. Můžete si volně naoordinovat míru drsnosti. Když máte dost, je po ruce dostupný relax. To třeba v Africe moc nejde. Srí Lanka je malý, hodně členitý prostor, s pohnutou historií. Donedávna tam probíhala krutá válka mezi Tamilci a Sinhálci, ale dnešní Srílančané tvrdí, že se nic dramatického nedělo. Přitom se objevují stále nové masové hroby. Už to zatloukání mi připadá zajímavé. A je tam úchvatná tropická příroda. Hory, moře, řeky, vodopády, džungle. Úřady zbytečně nebuzerují, domorodci jsou přívětiví, ale nikoli vlezlí. Obávám se však invaze turistů, raději nepropagovat… lidi, nejezděte tam! Je tam špína a šíleně nebezpečno!

Museli jste se z něčeho vzpamatovávat v pohodlném hotýlku?
Tak to zase ano. Vyrazili jsme si nalehko do džungle s úmyslem najít horní cestu k turisticky atraktivním vodopádům, ovšem přístupným jen odspodu. Úvaha byla prostá: Najdeme tu správnou řeku a dáme se po proudu až k vodopádům dojdeme. No tak… Řeku jsme našli a celý den se čím dál obtížněji trmáceli s bágly na zádech kaskádami, lezli po skalách, kolem opice a hadi. Pak už to fakt nešlo, tak jsme se vrátili na silnici, abychom vzápětí zjistili, že ta správná řeka je až ta další. To už jsme si zkrotle sehnali průvodce. Jenže se brzo ukázalo, že ani on netuší a když terén přitvrzoval, pokoušel se pláchnout. Naštěstí měl na nohou vietnamky, tak se mu to nepodařilo.

A našli jste je nakonec?
Ano. Nádherná, spanilá divočina. Ráj na zemi. Tůně, kaskády, které končily 170metrovou hučící propastí... Jenže v noci přišla bouřka. Tropická. Stoupla hladina, skály začaly klouzat, kolem řeky už jít nešlo, tak jsme museli napříč džunglí. Bez vodítka řeky jsme začali bloudit. Nohy plné pijavic,které agresivně skákaly z trávy, čím víc jsme krváceli, tím byli hladovější. Brr, hnus! Panicky jsme je škubali a odhazovali. Chyba! Naštěstí jsme se dopachtili k nějaké vesnici, kde nám domorodci vysvětlili, že pijavice pouští do krve cosi proti srážlivosti, takže se nesmí jen tak vytrhnout, ale posolit a pak to místo posypat popelem... Přečkali jsme ve vesnici to nejhorší, ale doprovodit dál nás nikdo nechtěl, protože všude kolem byly čerstvé stopy slonů. Když jsme se vrátili do hotýlku, dva dny jsme jen sušili. Dokonce i bankovky. V takové chvíli si člověk pohodlí dokáže vychutnat.

Znám lidi, kteří cestování vnímají především jako cestu za poznáním sebe sama. Lze to?
To je úplně v pořádku. V mládí. Je však blbé, když z toho člověk nevyroste. Na cestě skutečně můžete poznat sama sebe i své přátele, ale pokud k tomu poznání nedojdete na druhé, třetí cestě, něco děláte špatně. Nejspíš se obáváte rizika z neznáma. Aby na vás cesta mohla působit, musíte cizotu přijmout. Zbavit se myšlenkových schémat, odložit průvodce, opustit trasu, jet stopem, spát u lidí, jíst to, co oni a přestat shánět to,na co jste zvyklí.Což, uznávám, může bolet.  

A pak znám lidi, kteří se vydají na cestu, aby utekli od svých problémů doma.
To už je horší. Pošetilý únik před sebou. To obvykle nefunguje, nebo jen krátkodobě.

Může cesta člověka změnit? Změnila vás?
Kdybych necestovala, patrně budu mnohem podezíravější, nejspíš xenofobní, nepochybující. Cestováním  člověk může dospět k jakési rovnováze. Takové to: Svět mě zajímá, ale nehodlám se z něho podělat. Což na druhou stranu má i svá úskalí.

Jaká?
Ztrátu citlivosti, skepsi. Cestováním zřejmě nevyhnutelně dojdete k závěru, že každý optimismus v sobě skrývá špetku debility. Tak si občas říkám, že by mi troška naivity mohla slušet.

Od navrátilců z míst, kde žijí ještě domorodci, lze často slýchat nadšená slova o přírodním náboženství, o šťastných dětských očích, domácích porodech, o moudrých stařešinech, blaženém životě bez civilizačních výdobytků, nezkaženosti. Z vašich knih a článků mám však silný pocit, že vy tak nadšená nejste. Jak to?
Tyhle slogany cestovních kanceláří považuji za bohapusté bláboly. Těžko zobecňovat, ale stačí vybočit z trasy, zejména v Africe, a vidíte drsnou realitu. Brzy zjistíte, že pokud mezi sebou kmeny zrovna neválčí, tak se tam skoro nic neděje. Příšerná nuda. Lidi žijí hluboko v buši, znají okolí v rozsahu několika kilometrů,  dobrovolně se odsoudili na doživotí pod jedním stromem. Vaří pořád dokola to samé, co už sto let. Lpí na tradicích a vybočení považují za hazard. Ženy aspoň mají pořád co dělat, i když se taky nepředřou, nuda u mužů je smrtonosná.

Proč?
Protože jsou snadno manipulovatelní nějakým šílencem, který jim vysvětlí, že za lepší život je nutno bojovat se zbraní v ruce. Myslím, že v Africe zdaleka nenadělala tolik zla bílá kolonizace, jako kmenové války. Nechci však bělochy obhajovat. A jestli jsou domorodci šťastní? Zrovna happy se mi vesměs nejevili. Děti umírají na banální infekce. Dospělí se ochotně uchylují k jakékoliv droze, která jim zlepší náladu, protože jinak se topí v depresích. A drogy znali dávno před „ohnivou vodou“. Vůbec nejhorší jsou partičky nudících se puberťáků, umí být velmi agresivní a nesoucitní, všude na světě.

A ona rada starších? Tu byste v naší politice nebrala?
To je další mýtus. Příklad z Omo valley v Etiopii: Než vstoupíte do vesnice, musíte projít pohovorem před politbyrem dědečků, kteří se nejdál v životě dostali do sousední vesnice,  nečtou, mají problémy s prostatou a krátkodobou pamětí. Pro tuto chvíli jsou však opojeni mocí. Takže se tváří veledůležitě a kladou nesmyslné podmínky, abyste jako mohli dál. U Himbů v Namibii zase rozhodovali o distribuci darů. Nejdřív všechno jim ,oni pak rozhodnou, kdo si co zaslouží.   Takže jim do ruky bezděčně vkládáte mocný nástroj na ovládání. Bohužel se to často týká i humanitární pomoci.

Na podzim jste přesídlili s mužem z Brna do Prahy, abyste to měli blíž k dětem a vnoučatům. Co vás překvapilo na této cestě?
Prahu jsem pochopitelně znala. Cizince jsem očekávala, ale že jich bude tolik mluvit rusky přece jen ne. Také je tu víc bezdomovců než v Brně. Na druhou stranu mě nadchlo, že divočina doslova prorůstá do centra. Ve Vltavě ondatry, na balkóně nám hřadují straky a sojky. A to bydlíme deset minut od centra. Taky jsem nečekala tak dobře zvládnutou hromadnou dopravu.

A co vám chybí z Brna?
Bydleli jsem v Králově Poli, tam byla hustá síť obchůdků a živnostníků, už jsme se vzájemně znali a zdravili. Tady je musím hledat na internetu, jsou daleko a neznám je. Ale nejvíc mi chybí moje terapeutická skupina ze sauny.

Co je to za skupinu?
Zhruba deset ženských, se kterými chodím od října do dubna do sauny. Už víc než dvacet let. Vídáme se jen tam. Rozdílné profese, věk, sociální postavení. Naprosté upřímnosti napomáhá atmosféra sauny, přítmí, horko, taky jistá anonymita.  Dlouho jsme neznaly ani vzájemná příjmení. Jinak se nestýkáme a tudíž ani neohrožujeme. Nemáme před sebou tajemství, naopak, s chutí vytahujeme ty nejhorší trapasy a selhání, které se nám přihodily. Vzájemně si je bez servítků okomentujeme a víme, že to zůstane za zdmi sauny. Zkrátka všeobecně očistný účinek. No, tak to mi tady chybí nejvíc. Všechny návštěvy Brna plánuji tak, abych stihla i saunu. Asi je pro mě tenhle ženský svět hodně důležitý.  

A o jakém tématu ženského světa teď píšete?
Ťala jste do živého. Před pár dny jsem po tom stěhování konečně začala psát, začalo mi to jít, rozepisovala jsem se... A pak jednoho dne ráno zapnu počítač a ono nic... prostě nenaskočil. Měla jsem tam poznámky za několik let.

Vy, autorka deseti knih nezálohujete?!
Třinácti. Ale ano, zálohuju, jenže jen něco a ne vždy. A teď, jak mě psaní strhlo, tak jsem psala a psala a nezazálohovala a vypnula a šla. Ani na flešku! A on si ráno nenaskočí. Zoufalství, bezesná noc. Manžel ve Francii, stejně by nepomohl. Tak  záchranář z non-stop servisu. Přijel. Pustil to. Nic. Prohlédl počítač a vráska, že to bude muset odvézt. \"Vy jste s tím nějak hejbali?\" \"Jo, stěhovali jsme se.\" \"Aha, důležitá informace.\" Začal tahat za káblíky, utahovat, ladit a....

Naskočilo to!
Jo! Plakala bych úlevou. Rychle jsem si všechno poukládala, ale vyhodilo mě to z koncentrace. Teď se do ní znovu dostávám, ale je to obtížnější než v Brně. Možná je to náhoda, ale život je teď nějaký dějově nabitější.

Třeba v čem?
Před časem jsem dělala jeden rozhovor, kde bylo uvedeno moje rodiště a jméno za svobodna. Když vyšel, ozvala se nějaká pro mě zcela cizí paní: \"Jestli se váš otec jmenoval tak a tak, je ten a ten ročník, váš bratr tak a tak, bydleli jste tam a tam... Tak jsme sestry.\"

Páni!
No jo. Všechno sedělo a navíc moje sestra vypadá, jako by otci z oka vypadla. Je o pět dní mladší než můj bratr.

Tušili jste to doma?
Trošku. Rodinné tabu si naši odnesli do hrobu. Jen jsem věděla, že měl otec nějaký průšvih, který máma nedokázala vydýchat. Tatínek asi dost zatloukal. Fascinuje mě, jak ty hrášky nakonec stejně vyplavou.  

Sešly jste se?
Sešly. Je fajn.

Víc neřeknete?                                                … no, trošku vám odpovědí uhnu. Bylo to v období prezidentských voleb, takže zjitřené emoce, protože tentokrát šlo o víc než jestli Miloš nebo Karel. Stály tu proti sobě životní hodnoty, aspoň já jsem to tak brala. Pár přátel mě volbou Zemana zaskočilo, jenže je znám mnoho let, věřím jim, tak jsem nad tím dokázala mávnout rukou. Jenže u člověka, kterého vidím poprvé v životě? Najednou si nejste jista, jestli bude na čem stavět.

Zůstaňme u „ženských“ témat. Vás prý rozvod zachránil před „misomužstvím“, díky tomu, že jste dokázala odejít, máte i nadále muže ráda. Váš příběh může být inspirací pro ženy, které se bojí odejít třeba i z patologického vztahu. Vidíte je kolem sebe?
Jistě. Asi to známe všichni. Manželství je příšerné, on nebo ona toho druhého ponižuje, nemluví spolu, pokud se i rvou, je muž ve výhodě. Jenže co chcete radit? Přitom je zcela přirozené, když se živý organismus zbavuje parazitů, a tím bůže být i jeden z manželů, který se jen přisaje a nic (tím myslím i city) neposkytuje. Z žen, které v takovém vztahu uvízly jsou pak ty, které nenávidí muže. A rovnou všechny.

Jenže nemají tu sílu, co jste měla vy. Bojí se...
Většinou kvůli dětem, což je pochopitelné. Že tím ničemu nepomůžou a děti jim to nakonec ještě vyčtou, zjistí pozdě.

Ale vy jste se taky musela nejdřív zamilovat, abyste zvládla odejít, ne? Strach ze samoty je asi nejtěžší překážkou...
Utekla bych tak jako tak. Můj současný muž Martin to jen urychlil. Ale asi se to ve společnosti dost mění, ne? Podívejte se na statistiky.

Dramatické okolnosti svého rozvodu popisujete v knize Nech tu děti a zmiz! Obrousily se po letech hrany? Našli jste s bývalým mužem společnou řeč?
Ó nikoli. Po našem rozvodu bleskově založil novou rodinu a mě jednou  provždy odstřihl. Potkali jsme se jen jednou, na svatbě našeho syna. Málem jsem ho nepoznala. Žije sám někde na Vysočině, což měl podle mého názoru udělat už dávno. Pokoušela jsem se o konverzaci, což se moc nedařilo. Nucená zdvořilost, nebylo o čem. Byl vždycky muž pevných zásad. Takže když nenávist, tak za hrob. Ale jestli jsem svého kroku někdy litovala? Ani na vteřinu.

Připomeňme, že jste tehdy byla ještě právnička, měli jste domek, dvě děti. A otěhotněla jste s novým partnerem, opustila jistou práci, materiální pohodlí a se třemi dětmi jste bydleli v plesnivém bytě a provozovali skákací hrad, abyste měli na chleba a na cestování \"na divoko\", jak říkáte. Jak ten sešup vnímaly děti?
Bylo to krušných deset let, ale všem matkám, které by se bály, že tohle přece nemůžou svým dětem udělat, s jistotou říkám, že děti rodičovské problémy vnímají jinak. Nemá smysl jim něco milosrdně nalhávat. Naše děti se všech těch zoufalých pokusů o uživení účastnily a pokud vím, spíš se bavily. Aspoň tedy na nějaké výčitky za dětská traumata nedošlo a své děti nám teď ochotně svěřují. Byly jsme spolu, tahali je jako kočka koťata i na cesty, hodně se smáli, pořád se něco řešilo, hádky byly prudké, ale rychle utichaly. Nikdy u nás nebylo dusno. No… tak teď pěkně kecám. Právě se nám s Martinem zrovna volně nedýchalo.

Krize?
To je silné slovo. Jen jsem momentálně měla manžela plné zuby (směje se). Nevím, jestli se mi o tom chce mluvit... Ale jo, asi to platí obecněji, třeba to přiznání pár ženám uleví.

Co se stalo?
Stěhování jsme zvládli. Jenže následná rekonstrukce bytu, a jednání s řemeslníky, eh. Bohužel to má jistou logiku. Vzala jste si jemného, kultivovaného muže. Pohodáře, který nedělá z ničeho vědu. A teď k vám přijde Pat a Mat. A on nic.  

Takže všechno dobrodružné cestování, setkání s divou zvěří, bydlení v plesnivém bytě, bylo nic proti rekonstrukci?
Tak nějak. Najednou zjistíte, že váš muž nedokáže říct: „Pánové, tohle předěláte… Jdete pozdě, tak nashledanou… Než by problém řešil, raději ho popře. Vždyť o nic nejde… no tak se trošičku zdrželi…, tak jim to řekni ty! A jede si zalyžovat. Tak to jsem fakt koktala pobouřením. A pak se diví, že doma nemá něžný kvítek.

Dovedu si to představit.
No právě. Naštěstí jsem v sauně zjistila, že to známe skoro všechny. Což mě se situací nějak smířilo. Asi bychom se měly naučit  brát své muže i s chlupy. Situace se zklidnila i tím, že nespolehliví a neschopní propadli sítem. Byt je hotov. Už je nám spolu zase dobře. Tedy, než se opět pustíme do nějaké další rekonstrukce.

A už rekonstruujete vztah?
Po takových zážitcích to považuji za nutnost. Přiznat, pojmenovat, vyříkat a naordinovat si něco, co nás sbližuje.

Podařilo se?

Jinak než bych čekala. V březnu jsme byli lyžovat v Itálii a Martin si ošklivě zlomil nohu v koleni. Takže záchranná akce, okamžitá operace. Já, jak jsem ve vánici jezdila mezi nemocnicí a hotelem jsem taky ještě lehce bourala.Naštěstí u toho byla taky moje nejbližší přítelkyně a dcera s rodinami. Všichni bez zbytečných keců pomáhali, jak mohli. Nakonec to byla krásná, až dojemná emoční zkušenost. Ale hlavně - všechny domácí problémy mi začaly připadat malicherné.  

Lenka Nejezchlebová