Rozhovor MF květen 2012

Dobrodružná povaha Mileny Holcové se projevila už v dětství, rodiče ji málokdy našli tam, kde ji zanechali. Ve třiceti se začala vydávat stopem po světě, projela čtyři kontinenty a na cestách zažila i strach. To když se s manželem ocitli v Afghánistánu ovládaném Talibanem. Mnohem radši vzpomíná na setkání se vstřícnými Íránci nebo brebentícími křováky v africké buši.

Zvládla byste organizovanou cestu ve stylu Účastníků zájezdu?

Už jsem to zažila. Člověk k tomu musí přistoupit jako k zážitku, který nemusí být příjemný, hlavně že je silný.

Kde jste takhle byla?

Zájezd to vyloženě nebyl, trávila jsem týden v Egyptě, v hotelu se službami all inclusive. Jeli jsme s manželem kvůli vnučce, které tehdy bylo šest, a vydrželi  týden. Dalo se tam ležet na pláži, nic jiného. Mohli jsme se potápět, ale i ta hejna ryb byla pořád na stejném místě.  

Nemohli jste ven z hotelového komplexu?

Mohli, ale kam? Kolem jen štěrkovitá poušť. Půl roku na to jsme vzali vnučku a jeli stopem na Kypr, kde jsme nevěděli, kam se vydáme, spali venku a bylo to mnohem zajímavější.Víte, mně je těch lidí v přímořských letoviscích až líto. Přes den leží a jedí. Večer korzují. Ženy nové šaty na spálených zádech, děti lížou zmrzlinu, v pozadí se táhnou zničení chlapi…

Předpokládám, že v Bibone jste nebyla.

Jednou jsme tam přespali při cestě do Benátek, mimo sezónu. Itálii mám moc ráda, Benátky obzvlášť, ale člověk se musí naučit, kdy tam jezdit. V létě je to zoufalství.

Obvykle se nevracíte na stejná místa. Máte ještě nějakou výjimku?

Vracíme se do jedné jeskyně v Chorvatsku. Spíme přímo v jeskyni, zažíváme moře jako živel. Brzo ráno, v noci, klidné i rozbouřené. Taky nás to už několikrát z jeskyně vypláchlo. Jsme tam sami, protože jeskyně je z břehu zdánlivě nepřístupná, našli jsme ji náhodou. Ovšem problém je, že se v Chorvatsku nesmí divoce tábořit a jednou už nás kvůli tomu zadrželi a odsoudili.

 Zavřeli vás do cely?

Chtěla jsem, ale vyřešili to pokutou.

 Kdy se poprvé projevila vaše dobrodružná povaha? 

Byly mi čtyři a jeli jsme do Polska. Skamarádila jsem se tam s holčičkou, se kterou jsme vyrazily na výpravu a ztratily se ve skalách. Dostala jsem tehdy demonstrativně na zadek, přestože mě rodiče normálně nebili.

Cestovali s vámi i potom?

Ono se v té době moc cestovat nemohlo. Když se otevřely hranice, začali jsme jezdit s manželem, ale zase jsme byli limitovaní tím, že už jsme měli děti. Jezdili jsme stopem a museli se jim podřídit.

Kde vezmou do auta stopující rodinu s dětmi?

Napoprvé jsme vyrazili do Turecka a byla to dobrá volba. Je to přátelská a zároveň exotická země, která ctí kult rodiny. Když nás viděli u silnice, nabrali nás všechny, děti si různě posedaly na klín. Byli jsme takhle i ve Francii, na Korsice, v Řecku…. Zároveň jsme chtěli, aby se děti při cestách nenásilně vzdělávaly - tak, aby je to neotravovalo. Takže jsme památky navštěvovali v noci. Prostě přes plot - mezi sloupy svítí úplněk, není tam vedro, ani lidi, jen cikády a zvonec nějaké zbloudilé ovce, dlažba je teplá a v olivách vánek, má to stejnou atmosféru jako ve starověku. Když do toho dětem vyprávíte něco z mytologie, má to úplně jinou sílu.

Vy si se zákonem hlavu moc nelámete, že?

Se zákonem jo, ale nepochopitelné zákazy mě provokují. Jakmile vidím plot, beru to jako výzvu.

Měli jste někdy nějaký průšvih?

Už dokážeme odhadnout, co si můžeme dovolit. Ale ve Spojených státech za námi pořád chodil nějaký ranger a říkal: \"Tady být nesmíte a tady taky ne.\" Když už jsme nasbírali moc černých bodů, přejížděli jsme rychle do jiného státu. Pro náš způsob cestování je naprosto nevhodné i Japonsko, pravidly sešněrovaná země, kde lidé jen neradi vystupují z myšlenkových stereotypů. V Japonsku jsem byla s kamarádkou a když nás někdo viděl stopovat, okamžitě nás naložil a promptně odvezl na nádraží. Aby nám jako pomohl. A my se pak v záchvatech smíchu znovu probíjely městem na výpadovku.

Kde se vám na stopu dařilo lépe?

Ráda vzpomínám na Grónsko. Příjemní a hodní lidé, kteří jsou zvyklí si pomáhat. Jinak by nepřežili. Ochotně nás nechávali přespat u sebe doma. Horší zkušenost mám třeba z Irska, kde jsme častěji než jinde naráželi na podezíravost a snahu nevyhovět.

Odhadnete dopředu, jak se lidé v té a té zemi budou chovat?

Bude to znít iracionálně, ale atmosféra země na člověka většinou dýchne už na hranicích. Přejeli jsme z Irska do Skotska a všechno rázem šlo. Několikrát jsem si toho všimla v Africe. Atmosféra nové země vás zasáhne hned první den a bývá pravdivá.

Když jedete do Afriky, je dnes těžké dostat se k domorodým kmenům?

Je to čím dál obtížnější. Až si člověk říká, jestli ta dřina stojí za to. Na krojované domorodce  narazíte hned u silnice, ale to je blamáž pro turisty s poplatky za focení. K autentickým Masajům jsme se dostávali pěšky buší padesát kilometrů. S Hamary v Etiopii jsme do jejich vesnice jeli přes noc na korbě náklaďáku, tělo na tělo. To se prostě nedá nesblížit.

Mají vůbec ti, kteří se nefotí u silnic, zájem o návštěvy?

Jsou nedůvěřivý, ale zvědaví. V okamžiku, kdy přijdete do jejich vesnice s báglem na zádech, utrmácení, zpocení, zničení, máte šanci vzbudit důvěru. Je důležité zachovávat princip rovnosti. Žádné korálky a zrcátka, nebo aspoň ne hned. Jestli je zajímá, co máte v báglu, ať si ho prohrabou. Chcete spát u nich v chatrči, nabídněte jim stan, ať si ho zase zkusí oni. Teprve potom můžete vytáhnout foťák. Stanete se miláčkem vesnice, protože jste přinesli vzruch do jinak příšerné jednotvárnosti.

 Kolik lidí už spalo ve vašem stanu?

Mnoho. Jsou špinaví, takže ho často zablátili. Někdy to tam i smrdělo. Vy ale nemůžete kleknou a začít stan drhnout. Prostě se musíte povznést.

Nevadí jim, že narušujete jejich soukromí?

Pokud projevíte ochotu sdílet s domorodci jejich životní podmínky, radují se. Dokážou ocenit, když umíte něco, co oni ne. Třeba v Mongolsku plavat. Nebo jako žena u Masajů jezdit na kole, nebo umět vyléčit zánět spojivek. Ale chce to čas a trpělivost. Na začátku nějakého místního lídra poprosíte, jestli si můžete u vesnice postavit stan. Brzo přijdou. Zvědavost je váš silný spojenec.

Udělala jste někdy chybu při komunikaci s domorodci?

Jasně že ano, ale nijak fatální. Ovšem za jedno faux pas se stydím dodnes. K Himbům v Namibii jsme dorazili terénním autem, a chvíli jsme nechápali, proč komunikace nefunguje. Brali nás (není divu) jako bohaté turisty a podle toho se k nám chovali. Co nám dáte? Kde máte ty pytle s moukou? A proč vám to trvalo tak dlouho? Oni byli naštvaní, my otrávení. Všechno špatně. Ale nejspíš naše chyba. O pár týdnů později u Křováků už jsme byli poučenější.

Nejsou nedůvěřiví vůči vetřelcům?

Křováci jsou bytostně vlídní lidé, kteří se mají rádi mezi sebou, pomáhají si, na všem se domlouvají kolektivně, ženy nejsou ušlápnuté. Brebentí, smějí se, všechno včetně vás osahávají. Celá vesnice se snaží poskládat větu v lámané angličtině, aby s vámi mohli mluvit. Jsou milí a zoufalí, protože se musí stěhovat do měst, kde jen živoří.

 Byla jste i v Afghánistánu. Tam se vám také podařilo přiblížit k domorodcům?

To je země, kde nešlo nic. Byli jsme tam v době, kdy se tady ještě moc nevědělo, co je Tálibán. Rok před útokem na USA. Připomínalo mi to pohádku Pyšná princezna - přecházíte ze svobodné země do království, které je potažené černým suknem, je v něm ponuré ticho, ani ptáček nezazpívá. Přejeli jsme hranice do Afghánistánu a venku najednou jen muži. Na hranicích jsme potkali auto s humanitárními pracovníky. Jeden z nich mě varoval: Nevycházej na ulici. Pokud budeš muset, tak zahalená se sklopenou hlavou. Nikdy se nedívej muži do očí. Nemluv! Přišlo mi to přehnané, ale ukázalo se to oprávněné.

Proč jste proboha jeli do takové země?

Nevěděli jsme, do čeho jdeme. Potřebovali jsme přes Afghánistán projet do Íránu. Tušili jsme, že to bude nepříjemné, ale tohle jsme nečekali. Že jsme se ocitli v pasti jsme pochopili až tam. Nevěděli jsme, jestli se z ní vůbec někdy dostaneme.

Dokázali jste vůbec mluvit s některým z Afghánců?

Vjeli jsme nejdřív do Kandaháru, té nejhorší části země, kolébce Tálibánu. Lidi se s námi báli mluvit, nebylo kde se ubytovat. První týden jsme jedli jen salátové okurky a pili kolu. Nic jiného jsme nesehnali. Pokoušeli jsme se první noc přespat u Červeného kříže. A jestli prý máme souhlas Tálibů. Tak jo, tak se zeptáme. Přišli dva ozbrojení chlapi v turbanu a řekli prostinké „NE“. Venku začínající písečná bouře, mlha, že není na krok vidět. Oni na nás míří, že máme vypadnout. Hodně blbá situace. Zatímco s nimi můj muž zkoušel vyjednávat, mě si gestem odvolali nějací dva lékaři. „Víte kam jste vlezli? Do pekla! Okamžitě se obraťte a vraťte se do Pákistánu. Pěšky jste tam za dva dny.\" Jenže to už nešlo. 

Cesta zpátky už nebyla?

Skončila nám pákistánská víza. Musel jsme Afghánistán přejet napříč.

Vy si nezjišťujete dopředu informace o zemi, kam jedete?

Cestovatelé mi to občas vyčítají, ale nedělám to. Chci si utvořit názor sama. Obecným informacím se samozřejmě nedá uniknout, ale hlouběji nic nezjišťuji. Osvědčilo se mi to.

To jste neměla potřebu zjišťovat informace ani tehdy, když jste jezdila s dětmi stopem?

Mám pocit, že svět je až na pár zemí bezpečný. Islámské země mají špatnou pověst, ale já si myslím, že třeba takový Írán je bezpečnější než Česko. Je to sympatická země, která je mylně řazena do arabského světa. To by se naštvali. Jsou Peršané! Ale i arabský svět je pestrý. Třeba Omán je velmi příjemný, bezpečný, ukázněný.

Jak se v takové zemi chovají k cizincům?

Přátelsky. Lidé oceňují, že máte odvahu jet sama, bez průvodce, nekrytá, nezaštítěná žádným logem. Vyjadřujete tím vlastně důvěru, to asi každého potěší.

Můžou jet do této země samy ženy?

Pákistán, Libanon, Írán, Omán, dřív Sýrie – klidně . Ovšem Afghánistán , nebo asi také Saudská Arábie by asi problém byl. Oni totiž se ženami nekomunikují. V Afghánistánu jsem vedle svého muže byla + 1. Opakovaně se stávalo, že nás nějaký tálib kontroloval, důležitě zíral do pasu, který držel vzhůru nohama, protože neuměl latinku, pak začal netrpělivě mávat rukou, jako by odháněl hmyz. Nechápali jsme, co chce, až jsme se dozvěděli, že chce odejít, ale nesmí projít kolem ženy.

Co jste dělala? Neuráželo vás to?

Co můžete? Pokorně se sklopenou hlavou jsem poodstoupila. Ale když mě míjel, tak jsem si neodpustila česky drmolit něco o blbečcích.

Cítíte strach, když na vás pořád někdo míří zbraní?

To si nesmíte připustit. Když na vás míří rozčilený puberťák s obličejem na prahu demence, máte proti němu jen svoji inteligenci. Musíte být chytřejší. Nesmí poznat, že se bojíte. V Afghánistánu jsme nějakou dobu úspěšně předstírali, že je za námi někdo vlivný a kdyby tušili, to by se tedy divili…! Než nás odhalili, už jsme byli jinde. Mobily ještě neměli. Ale namířená zbraň nakonec není tak děsivá, jako trvalá přítomnost abstraktního, neuchopitelného zla. Ta hrozba je vyčerpávající a dusivá.

Dozvídáte se v krizových situacích na cestách něco o sobě?

Teď už ani ne, po dvou, třech cestách už se člověk zná.

Co jste zjistila?

Že mám ráda riziko a nesnáším čekání kvůli ničemu. Nemám problém s hladem, vedrem a nepohodlím, ale trpím v zimě a nedostatkem spánku.

Hmyz, prach, špína, špatné hygienické podmínky…

… to patří k věci. Jak řekl někdo chytrý – peněženkou se neumyješ. Ale pokud jsem do něčeho schopná vkládat maximum energie, tak do toho, abychom našli vodu na opláchnutí. I když je vzdálená několik kilometrů, stojí nám ta štrapáce za to. 

Jezdíte po světě především s manželem. Nelezete si na dlouhých cestách na nervy?

No jistě! To je něco, co vás zaskočí na první, druhé cestě, pak se to naučíte zvládat. Na cestách platí, že co se ve vztahu rozloží do několika let, tady se vtěsná do dvou měsíců. Naučíte se s tím pracovat, poznáte, kdy připlouvá ponorka a víte, že je to zákonité. Naštěstí je můj muž flegmatik a je možné mu říct: \"Jestli ještě jednou popotáhneš, budu nucena tě zabít.\" On se zasměje a je klid.

 Můžete se pohádat, když jste na sobě závislí?

Musíme, vyčistí se tím vzduch. Na cestách se žena naučí jednu věc, která jí pak pomůže i normálním životě. Počítat s tím, že partner prostě neví, nechápe, diví se… Pokud nechcete zbytek cesty strávit v ponurém mlčení, musíte to, co se vás dotklo  - přesně definovat. Je to překvapivě těžké, zvlášť když se klepu rozhořčením a okamžitě mi naskočí všechny křivdy za posledních třicet let. Ovšem, když to zvládnu podat tak, aby porozuměl a necítil se býti ponížen, efekt se obvykle dostaví.

Neumím si představit jednu věc - jak se dokážete na několik týdnů až měsíců sbalit do malého báglu?

Musíte se naučit na věci prostě vykašlat. Jídlo na dva měsíce stejně nepoberete. A když je tam teplo, tak o co jde? Ovšem když vím, že pojedu do zimy, propadám panice a ještě poslední škvíry v báglu vycpávám něčím hřejivým.

Já bych neunesla ani svoji kosmetickou kabelku.

Tak s tím mám taky čím dál větší problém. Ta moje také s věkem kvasí. Už mi zabírá půl báglu. Komická situace nastává také s prádlem. Nabalím si obvykle něco ošoupaného, co hodlám cestou vyhodit. Ale přece  nevyhodím špinavé kalhotky, že. Tak je vyperu. Ale vyprané je zase škoda vyhodit… takže sebou už několik let tahám pár parádních kousků, kterých se nedokážu zbavit.

Kde berete na cestování peníze?

Jde o to, kam jedete. Letenky už dneska pořídíte poměrně levně, spíme venku nebo ve stanu, jíme za pár korun, cestujeme na korbách. Obvykle utratíme míň, než kdybychom byli doma.  

Jak často si říkáte, že máte toho lítání po světě už dost?

Pravidelně po každé cestě. Je to také věkem. Ovšem teď na Srí Lance jsem si říkala, že jde o zemi zaslíbenou. Můžete jezdit s báglem, i když je vám přes padesát, protože takové vyžilé baťůžkáře tam běžně potkáváte. Můžete si naordinovat míru drsnosti, je tam krásně a lidi jsou v pohodě. Říkali jsme si, že už budeme jezdit jen tam. Nebo možná taky ne…?

VIZITKA

Milena Holcová (58 let) se narodila v Brně.

Vystudovala práva, ale ve třiceti začala dělat to, co ji skutečně baví - cestovat.

Projela čtyři kontinenty a její cestovatelské zásady jsou: co nejmenší bágl, co nejdál od turistů a co nejblíž domorodcům, jejich zvykům a osudům. Jezdí převážně stopem.

Cestuje většinou se svým mužem, dříve, pokud o to ještě stály, také  se třemi dětmi.

Napsala dvanáct knih, tři filmové scénáře a jednu divadelní hru.