Milena Holcová

Cestovatelem se člověk narodí. Některé děti najdete tam, kde jste je postavili, jiné nikdy. Patřila jsem k těm druhým. Možná mi to život trošku komplikovalo a občas jsem někde za trest klečela, ale už tenkrát jsem pochopila, že rozzlobené obličeje dospěláků zdaleka nepřeváží opojení z objevování nového prostoru. Jestli se cestovatelem člověk opravdu stane už je stejné jako se všemi jinými sklony. Je to otázka tíhnutí, odhodlání, možná i síly ega. Příležitost si vás najde.

Můj vztah k cestování se vyvíjel od posedlosti, umocněné fenoménem zakázaného ovoce, přes rozpačitou ambivalenci a skepsi až k určité formě odpuštění sama sobě.

Za totality byla touha osahávat cizí kraje mírně řečeno luxusní. Jezdila jsem aspoň tam, kam mě pustili. Dělala jsem atletiku na reprezentační úrovni a naivně doufala, že s ní poznám svět. Scvrkl se na pár nádraží, hotelů a stadionů. Nechala jsem toho a pomalu se začala smiřovat s vidinou, že kariéra právničky a matky může být také docela dobrodružná. Myslím si to dodnes, ale když se zvedla stavidla, veškeré potlačované touhy a ambice se vyvalily na světlo. Trošku to komplikovaly tři malé děti a odmítavý manžel. Jinak musím říct, že okolí, které mě znalo, překvapeno nebylo a jen ustaraně pokyvovalo hlavami. Teď to asi přijde. Můj bývalý muž uvízl v devatenáctém století. Toužila jsem po spolujezdci, spolupachateli, nezbývalo tedy, než se poohlédnout po někom osvícenějším. Rozvedla jsem se, opustila práci, které jsem si nevážila, a která mě nebavila a oddala se svým sklonům, chcete-li - "emancipovala se".

Řeči, že cestovatelství a dobrodružství je doménou mužů považuji za legrační a poněkud zabedněné. Svět je plný žen, cestovatelek. Proč ne, proboha? Hranice nevede mezi muži a ženami, ale mezi těmi, kteří v sobě druhé pohlaví potlačili a těmi, kteří se s ním srovnali. Samolibým machům nebo bezbranným pipinkám je lepší se vyhnout. Emancipace není čistě ženská záležitost. Chápeme-li ji jako "osvobození", týká se každého, kdo chce být dospělý. Svoboda nemá povahu daru, musí si ji získat, vyvzdorovat, každý člověk, žena i muž, sám. Jak s ní naloží, ukáže až čas. Dospěla jsem k názoru, že svobodu si mohou dovolit jen lidé s vyvinutou sebekázní a odpovědností. Neukotvené dobrodruhy přemíra svobody rozkládá, vlají světem v mladistvých úborech a působí čím dál truchlivěji.

První roky jsme s novým mužem cestovali i se třemi dětmi. Šlo to. Jsou země, kde pětičlenná rodina na stopu nepůsobí nijak bizarně. Projeli jsme Turecko, Korsiku, Spojené státy, Kanadu, Mexiko. Děti, a domnívám se, že to platí obecně, cestování na divoko baví mnohem víc, než organizovaná turistika. Když bylo synovi patnáct a starší dceři čtrnáct, dovolili jsme jim, aby vycestovali sami. Vydali se do Maďarska, aby byli v případě nouze snadno dosažitelní. Při jejich první cestě jsem docela normálně maminkovsky trnula, ale zároveň věděla, že jim tuhle zkušenost nemohu odepřít. Vrátili se asi po čtrnácti dnech, totálně okradeni. Důležitější však bylo, že oba tu část cesty, kdy se v pyžamech stopem přes Rakousko dostávali zpět, považovali za nejvydařenější. Tehdy jsem uvěřila, že pochopili jedno ze základních cestovatelských pravidel, to nejlepší obvykle začíná průšvihem, a přestala se o ně bát. Teď už s námi jen občas jede nejmladší dcera. Je jí patnáct a dlouho už to trvat nebude. Cestuje s námi stopem od čtyř let, ví, co od cesty může čekat, myslím, že se o ni budu bát míň než maminky, které to samy nikdy nezkusily.

Jsem daleka toho, abych se povznášela nad lidi, kteří necestují buď vůbec, nebo jedou do hotelu. Úsměv ve mně vyvolávají spíš dobrodruzi, počítající v kolika zemích byli, kolikrát objeli svět a jak to mají všechno v paži. Fakt, že někdo křižuje světem, má v každé zemi milenku, umí deset jazyků a vylezl na nejvyšší hory není zárukou ničeho. Umění proniknout pod povrch nesouvisí s přemisťováním v prostoru, ale se schopností prožívat a myslet.

Cestovatelství chápu spíš jako životní filosofii a styl. Ochota žít "bianko", snášet nepohodlí, cítit příjemné vzrušení z neznáma a jinakosti, upřednostňovat to, co je zajímavé, před tím, co je bezpečné. Znám lidi, kteří sice všude byli, ale zůstali nedotčeni. A znám také lidi, kteří nevytáhli paty z domoviny a přitom je jejich filosofie cestovatelská v tom nejlepším smyslu slova. Věřím, že celý svět se dá objevit v jedné vesnici, jde jen o to umět se dívat a poslouchat.

Slyšela jsem o existenci "elitního klubu cestovatelů". Podmínkou členství je skutečnost, že adept procestoval nejméně šedesát zemí. Myslím, že naprosté nepochopení věci nelze vyjádřit přesvědčivěji.

Cestovní horečka? Jistě, že vím, o co jde. Nepociťuji ji však před dalekou cestou jako většina ostatních. Když sedím, píšu a třeba měsíc nezvednu zadek ze židle, zmocní se mě vzrušení, mám-li před dům vynést smetí. Je to jen a jen otázka momentální neobvyklosti.

Proč člověk cestuje? Těžko říct. Začíná to silnou, iracionální touhou, která je brána jako samozřejmost. Když se před lety chtěl někdo dobrat mých motivů, nechápala jsem, na co se vlastně ptá.

Otázky po smyslu si člověk začne klást až později, ve chvíli určité nasycenosti. U mě to bylo zhruba po deseti letech. Proč? No a co? Není to náhodou pořád stejné? Cítila jsem potřebu dodat cestám nějakou pointu. Začala jsem o světě víc přemýšlet, srovnávat, co je všude stejné a v čem jsme jiní a pokusila se to popsat. Nikoli formou cestopisů, k těm pociťuji určitou nechuť, spíš esejů, úvah, postřehů. Vlastně si teď jezdím potvrzovat nebo vyvracet některé soukromé hypotézy, které pak čtenářům nabízím, ale nevnucuji.

Rozhodně nepatřím k sortě výkonnostních cestovatelů, neláká mě být nejvýš, nejdál, tam, kde ještě žádný běloch nebyl. V prvenství nenacházím nic smysluplného, popisy podobných zážitků mi připadají zoufale nudné. Země, do kterých jezdím, si vybírám většinou intuitivně, na základě přečtené beletrie, shlédnutého filmu, setkání s domorodcem. Před cestou do Pákistánu jsem četla Rushdieho, před Kubou Arenase. Průvodcům i radám se záměrně vyhýbám. Bráním se tím předsudkům, a postoji ano, v tomhle má autor pravdu, ale teď se tedy proklatě mýlí! Vše doháním až po návratu, studuji historii, politickou situaci, umění a zpětně se snažím věci zasazovat do souvislostí. Jistě, má to svá úskalí. Třeba do Afghanistánu se nám s mužem podařilo vetřít v době vlády Tálibů. Tušili jsme, že jde o náboženské fanatiky, s primitivními teroristy jsme však přece jen nepočítali. Až uvnitř jsme zjistili, že jsme v pasti a cesta ven nevede. Což o to, Martin, fousatý a v domorodém oblečení se ztratil, já, ač zahalená, jsem byla nápadná jako Eiffelovka. Kráčeli jsme od výslechu k výslechu, skrývali se, prchali, přežívali. Okamžik, kdy jsme šťastně překročili hranice ven do Íránu, považuji za jeden z nejsilnějších.

Nevzpomínám si, že by mě na cestách někdy něco vysloveně šokovalo tak, abych se chtěla vrátit domů, nebo cestování nechat. Občas bojuji spíš s únavou a pocitem dovedu si představit. Myslím, že každý cestovatel dojde k určité vyrovnanosti, máloco ho zaskočí, máloco dojme. Říká se, že by cestovatel neměl ztratit schopnost žasnout. Nevím, jestli je to přesné. Cestování je spíš neustálé proplouvání mezi Scyllou citovosti a Charybdou otrlosti. První vás vysaje, druhá otráví. Za sebe mohu říct, že se ve světě nejčastěji přistihuji, jak prostě čumím. Jak to, že třeba na Islandu se lidi dokážou rozumně domluvit, když to nikde jinde nejde? Proč je v Africe taková bída, když je všude plno nudících se chlapů? Jak se stalo, že mezi Laponci za polárním kruhem a domorodci ve Venezuele je velmi podobný přístup k sexu? Proč se třeba v socialistickém Laosu nekrade, ale na Kubě ano? Udiveně připouštím, že být zahalená do čádoru má svůj půvab, nosit vodu na hlavě je neobyčejně složité, pást krávy může být velká sranda a být ohnutá na rýžovém poli je nad mé síly. Jsem pouhý pozorovatel, nikoli analytik nebo filosof. Věci popisuji, ale vyhýbám se hodnocení nebo hledání příčin. Nevysvětluji, ani neradím. Od toho jsou jiní a já jim to ráda přenechám.

Cestuji skoro výhradně nadivoko, autostopem. Mé zásady jsou prosté: co nejblíže k lidem, co nejdál od turistiky, co nejmenší bágl, co nejvíce času, nejraději ve dvou. Tím však rozhodně nechci říct jaká jsem to, panečku, drsňačka. Ne, nejsem a občas po hotelu a komfortu toužím až slzavě. Jsem úplně normální ženská, která potřebuje být čistá a vonět. Tvrdý styl je spíš nutnost. Při informacích, ke kterým se chci dostat, to prostě jinak nejde. Vše jiné izoluje. Nemluvím o turistice, tam je to zřejmé, spíš o expedicích nebo jízdě s guidem v najatém landroveru. Ve světě se s tímhle typem cestování setkávám. Nezávidím jim, cítím se svobodnější, i když  určitě jsou chvíle, kdy bych s chutí měnila.

Trošku se vyhýbám hodně civilizovaným zemím. Připadají mi příliš sešněrované. Do Japonska a Spojených států už bych asi znovu nejela, příliš mě nenadchlo ani Irsko, nijak mě neláká módní Antarktida, nejsou tam lidi. Zajímavější mi připadají vášnivé země, kde se žije na ulicích. Zambie, Laos, Kuba, Venezuela. Ovšem kde bych chtěla žít? to je z jiného soudku. Silně na mě zapůsobil Island, mile překvapil Írán, ale prostě patřím sem, do čtvera ročních dob. Neodvažovala bych se nikomu nic doporučovat, nebo vymlouvat. Jde o čistě individuální a subjektivní libůstky. Navíc, paradoxně, čím víc cestujete, tím víc přibývá zemí, kde jste nebyli. Na jednoho člověka je svět příliš velký, prohlašuje-li někdo, že ho poznal, docela si fandí.